LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Alfred North Whitehead (1948)

I do not like this habit among philosophers, of having recourse to secret stores of information, which are not allowed for in their system of philosophy. They are the ghost od Berkeley´s „God“, and are about as communicative.
(Uniformity and Contingency, in: Essays in Science and Philosoophy, New York 1948, p. 108.)
--- --- ---
Nelíbí se mi u filosofů zvyk, že se uchylují k tajným zdrojům informací, kterým ve svém systému filosofie nepopřávají místa. Jsou to příznaky Berkeleyho „Boha“ a jsou asi stejně komunikativní.
(Uniformita a kontingence, přel.Fr. Marek, in: Matematika a dobro, Praha 1970, str. 74.)

Henri Bergson (1932)

Všimněme si nejprve, že mystikové nechávají stranou to, co jsme nazvali „falešnými problémy“. Mohli bychom snad říci, že si nekladou žádné problémy, ať již pravé nebo falešné, a měli bychom pravdu. Přesto nám však přinášejí nevyslovenou odpověď na otázky, které filosofa musejí zaměstnávat, a obtíže, nad nimiž se filosofie neprávem zastavovala, mystikové mlčky berou, jako by neexistovaly. Kdysi jsme ukázali, že jistá část metafyziky, ať už vědomě či nevědomě, tíhne k otázce, proč ěco existuje. Proč je hmota, nebo proč jsou duchové, proč je Bůh, spíše než nic? Tato otázka však předpokládá, že skutečnost vyplňuje nějaké prázdno, že pod bytím je nicota, že teoreticky by nebylo nic, a že je tedy třeba vysvětlit, proč fakticky něco existuje. A tento předpoklad je čistou iluzí, neboť myšlenka absolutní nicoty má stejný smysl jako myšlenka kulatého čtverce. Nepřítomnost jedné věci znamená vždy přítomnost nějaké jiné věci – o níž raději nevíme, protože není tím, co nás zajímá, nebo tím, co očekáváme -, a proto je potlačení vždy jen nahrazením, dvojznačnou /181/ operací a nám vyhovuje, vidět z ní jen jednu stránku. Myšlenka zrušení všeho se tedy sama rozbíjí, je nepochopitelná, je to pseudomyšlenka, přelud představy. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, Vyšehrad, Praha 2007, str. 180-81.)

Jan Patočka (1975)

Na sexualitě je pak patrné zároveň, jak nezbytně dochází k uvedení orgiastické oblasti ve vztah ke sféře zodpovědnosti.
Toto uvedení do vztahu k zodpovědnosti, tedy k oblasti lidské pravosti a pravdy. Je pravděpodobně zárodečná buňka dějin náboženství. Náboženství není sakrálno ani nevzniká přímo ze zkušenosti sakrálních orgií a obřadů, nýbrž je tam, kde se překonává výslovně sakrálno jako démonie.
Zkušenosti sakrální přecházejí v náboženské, jakmile je zde pokus integrovat odpovědnost do sakrality nebo regulovat sakralitu odpovědností.
To vše se původně děje a může dít vždy znovu bez výslovné jasnosti o tom, jaký je způsob bytí odpovědné bytosti, kterou je člověk. Výslovnou jasnost o člověku nelze získat bez výslovného vztahu k bytí. Zkušenost sakrálního a náboženského charakteru tuto jasnost vždy nemá; je to zkušenost o přelomech, obratech a konverzích, v níž se bytí člověka uplatňuje bez výslovné jasnosti, bez bytostné míry pro to, co jest a co není. Proto v otázce lidského bytí nemají náboženské přelomy (a to, co s nimi souvisí, např. zkušenost umělecká) ten zásadní význam, který má ontologická zkušenost filosofie. Proto též snad se může ukazovat, že náboženství podléhá na čas zatmění, dokud jeho problémy nejsou vyřešeny filosoficky.(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 110-11.)

Jan Heller (2005)

Ještě k zástupnosti: Pokoušel jsem se – v podstatě celý svůj život – odpovídat stále stejně: To, že prý Syn svou obětí usmířil rozhněvaného Otce, považuji ovšem za nešťastný výrok někoho, kdo neměl v pořádku učení o Trojici: Totiž, že Otec a Syn jsou jedno. To se říká v evangeliu mnohokrát. Tvrdit, že Otec chce zatratit a Syn odpustit, je pro mě nepřijatelné. Ježíš vždy a všude koná vůli Otcovu. Co z toho vyplývá? Ježíš nesmiřuje Otce s námi, nýbrž nás s Otcem. Bůh se k nám nikdy neobrátil zády; to my jsme se k němu obraceli a obracíme zády, a proto je třeba, abychom se – mocí Ducha svatého – „obrátili“ od sebe samých k Bohu.
(Podvečerní děkování, Vyšehrad, Praha 2005, str. 74.)

Henri Bergson (1932)

Mysticismus a křesťanství se tedy neustále vzájemně podmiňují. Přesto nějaký počátek být musel. Fakticky stojí na počátku křesťanství Kristus. Z hlediska, které zaujímáme a z nějž je patrná božskost všech lidí, nezáleží na tom, zda je Kristus nazýván člověkem nebo ne. Nezáleží dokonce ani na tom, zda se nazývá Kristem. Ti, kdo šli až tak daleko, že popírali Ježíšovu existenci, stejně neodstraní kázání na hoře a jiná Boží slova z obsahu evangelií. Autorovi můžeme dát jméno, jaké se nám zachce nedokážeme však, aby autor nebyl. Není tedy potřeba, abychom tu řešili podobné problémy. Řekněme prostě – jestliže velcí mystikové jsou opravdu takoví, jak jsme je popsali, pak jsou původními, ale neúplnými napodobiteli a pokračovateli toho, čím byl plně Kristus evangelií.
On sám může být pokládán za pokračovatele izraelských proroků. Není pochyb o tom, že křesťanství znamenalo hlubokou proměnu judaismu. Bylo již mnohokrát řečeno, že náboženství, ještě podstatně národní, byl nahrazeno náboženstvím schopným stát se univerzálním, ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, Vyšehrad, Praha 2007, str. 172.)