Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Henri Bergson (1932)

... Co se to ale stalo? Jakým způsobem se spravedlnost vynořila ze společenského života, uvnitř kterého nejasně spočívala, povznesla se nad něj, výše než všechno ostatní, a stala se kategorickou a transcendentní? Připomeňme si tón a akcent izraelských proroků. To jejich hlas slyšíme, když se /57/ stala a byla strpěna velká nespravedlnost. Z hloubi staletí pozvedají svůj protest. Spravedlnost se sice od jejich dob podstatně rozšířila. Ta, kterou kázali, se týkala především Izraele; jejich rozhořčení nad nespravedlností, to byl Jahvův hněv nad neposlušným lidem nebo nad nepříteli tohoto vyvoleného lidu. Pokud některý z nich jako Izajáš mohl pomýšlet na univerzální spravedlnost, to proto, že Izrael, vyvolený Bohem mezi ostatními národy, spojený s Bohem smlouvou, se tyčil tak vysoko nad ostatním lidstvem, až se jednoho dne stal vzorem. Přinejmenším ale dali spravedlnosti vášnivě imperativní povahu, a tu si již podržela a otiskla ji od té doby do nekonečně rozsáhlejší látky. – ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 56-57.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Česky to nezní moc dobře, a ještě hůř to zní, když z toho uděláme substantiva: „bytí a nastávání“ (německy to vypadá mnohem lépe: „das Sein und das Werden“). Tradičně se mělo za to, že v každé jednotlivé „skutečnosti“ můžeme o „bytí“ mluvit jen u té složky, která „trvá“, zatímco to, co „se stává“, co „nastává“, je nutně pomíjivé a tedy přechází v něco jiného (eventuelně v nic), takže to k „bytí“ prostě nepatří. (Argumentovalo se – velmi problematicky – že měnící se jedinec navzdory změnám zůstává po celý svůj život „týžmž“). A protože to byla – a je – je tradice, nikdo (nebo téměř nikdo) se nad tím nepozastavuje. Jakmile si však toho začneme více všímat a začneme nad tím uvažovat, ukáže se, jak je tato „koncepce“ vlastně naprosto nedržitelná. Především ten hlavní problém spočívá v tom, že v tomto světě, v tomto Vesmíru se nemůže ukázat na nic skutečného (předmětného), co by se neměnilo. „Trvalosti“ jsou v našem Vesmíru vlastně čímsi zvláštním, neobvyklým, a jsou naprosto závislé na tom, že v mikrosvětě (rozumí se fyzikálním mikrosvětě) dochází nějakým způsobem k vytváření relativně velmi dlouhodobých, dlouho jakousi „trvalost“ udržujících struktur, které se navíc mezi sebou dost liší v „úspěšnosti“ toho, jak dlouhého trvání dosahují. Zatím se zdá být takovým nejtrvalejším „elementem“, nejtrvalejší strukturou proton; délka trvání se tu měří resp. kvantifikuje tzv. poločasem rozpadu, takže takový proton má nejdelší poločas rozpadu (aspoň si to tak pamatuji, neutron má prý poločas daleko kratší). Nejčastěji však mluvíme o trvalosti (a eventuelně poločasu rozpadu) v případě atomů, přičemž ovšem máme na mysli pouze jejich jádra. (Původně se ovšem fyzikové zajímali především o radioaktivní izotopy atomů jako o anomalie, zatímco ty „běžné“ atomy považovali za „trvalé“.) Ta „hmota“, kterou známe je skutečně tvořena atomy, které jsou relativně stabilní, proti neradioaktivním poměrně trvalé; dne ovšem mají někteří za to, že tato nám známá hmota představuje jen asi x“ (gravitačně působící) hmoty našeho Vesmíru a pouze 4 % jeho celkové hmoty + energie. O tom, z čeho je složena tzv. „temná“ či „skrytá“ hmota, nemáme zatím žádnou představu; a podobně tomu je se „skrytou“ či „temnou“ energií resp. s jejími „složkami“. Nejnovější představy o tzv. superstranách jsou natolik vágní, že jakékoli uvažování o možnosti nějaké jejich trvalé vlastnosti by zatím bylo přinejmenším krajně předčasné. A tak se ukazuje, že o „bytí“ v tradičním smyslu (totiž jako o tom, co trvá uprostřed změn) u nemůžeme mluvit ani myslit, ale že je musíme vždy vztahovat k něčemu proměnlivému, dějícímu se, ale s důležitým omezením: musí jít o dění vnitřně integrované, někdy (a někde) začínající, a pak probíhající až do konce, tedy také končící. Myšlenka nějakého „bytí vcelku“, „celkového bytí“ se stává rovněž vysoce problematickou, protože nevíme, zda světový „celek“, veškerenstvo, je vskutku natolik integrováno, abychom je směli považovat za opravdový celek. Takže legitimně můžeme o „bytí“ mluvit (a myslet) pouze v případě jednotlivých tzv. „pravých událostí“.
(Písek, 101005-1.)

Henri Bergson (1932)

... Nejsou ideje ve své neměnnosti vzory, jež proměnlivé a pohyblivé věci pouze napodobují Nejsou pravou skutečností a nevyjadřují změna a pohyb neustálou a bezvýslednou snahu věcí, jež existují jen zpola a jako by se stále hnaly samy za sebou, aby dosáhly shody s neměnností ideje? Nyní pochopíme, že když Platón umístil nad smyslový svět hierarchii idejí, jimž vládne idea všech idejí. tedy idea Dobra, soudil, že ideje obecně, a tím spíše idea Dobra působí pouze přitažlivostí své dokonalosti. Právě takovým způsobem je podle Aristotela činné ono myšlení, jež není bez vztahu s ideou všech idejí. Platón ovšem tuto ideu neztotožnil s Bohem, Démirugos v Timaiovi, který pořádá svět, není ideou Dobra. Timaios je ale mytický dialog, Demiurgos má tedy jen poloviční existenci; a Aristotelés, který mýty odmítá, spojuje božské s myšle/175/ním, jež je asi sotva myslící Bytost, spíše bychom je nazvali ideou než myšlením,. Proto nemá Aristotelův Bůh nic společného s bohy, které uctívali Řekové, nepodobá se ani Bohu Bible a evangelií. Statické i dynamické náboženství předkládá filosofii Boha, jenž vyvolává zcela jiné problémy. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 174-75.)

Henri Bergson (1932)

... Ve skutečnosti můžeme mezi výsledky, které nám duševní věda předkládá, vybírat mezi ... I když však podržíme jen část z toho, co tato věda uvádí jako jisté,stále ještě zbývá dost, abychom mohli tušit ohromnou terra incognita, jejíž průzkum duševní věda jen zahájila. Předpokládejme, že nám z tohoto neznámého světa dorazí záblesk viditelný tělesnýma očima. Jak by se proměnilo lidstvo, které je zcela uvyklé přijímat jako existující jen to, co vidí a čeho se dotkne, byť prohlašuje něco jiného! Informace, která by k nám takto dorazila, by patrně souvisela jen s tím nejnižším v duších, s posledním stupněm duchovnosti. To by však docela stačilo, aby se víra v zásvětí, kterou zřejmě sdílí většina lidí, která ale nejčastěji zůstává slovní, abstraktní a neúčinná, změnila v živoucí a působící skutečnost. Abychom si uvědomili, jakou má váhu, stačí sledovat, jak se lidé honí za slastmi – kdyby v nich neviděli způsob, jak přelstít nicotu a jak se vysmát smrti, zdaleka by na nich tolik nelpěli. Kdybychom si opravdu byli jisti, absolutně jisti posmrtným životem, nemohli bychom již myslet na nic jiného. Slasti by zůstaly, byly by však mdlé a bezbarvé, neboť jejich intenzita byla jen pozorností, kterou jsme k nim upírali. Vybledly by jako světlo žárovky v ranním slunci. Slast by byla zastíněna radostí.
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 184-85.)