Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Henri Bergson
(1932)
... Filosof se tedy bude muset tázat po povaze Boha bezprostředně uchopené v tom, co je na ní pozitivního, tedy tím, co z ní vnímají oči duše.
Filosof by tuto povahu dokázal snadno definovat, kdyby chtěl mysticismus uzavřít do formule. Bůh je láska a je předmětem lásky, v tom je obsažen všechen přínos mysticismu. Mystik nikdy neustane hovořit o této dvojí lásce. Její líčení je nekonečné, protože věc, která má být vylíčena, je nevyslovitelná. Jasně však říká, že božská láska není něčím z Boha, je to sám Bůh. K této výpovědi se přikloní filosof, který pokládá Boha za osobu, ale přesto nechce upadnout do hrubého antropomorfismu. Bude myslet například na nadšení, které může rozpálit duši, strávit vše, co v ní je a nadále zaujmout veškerý prostor. Osoba potom splývá s touto emocí; a přesto nikdy nebyla v takové míře sama sebou, je zjednodušená, sjednocená a posílená. Nikdy také nebyla v takové míře obtěžkána myšlenkou; pokud, jak jsem řekli, existují dva druhy emoce, jedna infraintelektuální, která je jen rozechvěním následujícím představu, druhá supraintelektuální, která myšlenku předchází a je víc než myšlenka, ale do myšlenek by se rozvinula, kdyby jako čistá duše chtěla přijmout tělo. Existuje něco dokonaleji prokomponovaného, něco umnějšího než Beethovenova symfonie? Ale během práce na skladbě, úpravách a výběru, která probíhala v rovině intelektu, hudebník vystupoval k bodu mimo tuto rovinu a v něm hledal souhlas nebo odmítnutí, směr a inspiraci+; intelekt sice pomáhal tmu, aby nedílná emoce sídlící v tomto bodě byla vyjádřena v hudbě, ale sama emoce byla více než hudba a více než intelekt. Na rozdíl od infraintelektuální emoce zůstávala /182/ závislá na vůli. Aby se k ní mohl obrátit, musel umělec pokaždé vyvinout úsilí, podobně jako oko, když chce znovu zahlédnout hvězdu, jež ihned zase mizí ve tmě. Emoce tohoto druhu se podobá, by|ť jen velmi vzdáleně, vznešené lásce, jež je pro mystika samou podstatou Boha. V každém případě bude muset filosof myslet na tuto emoci, když bude stále těsněji svírat mystickou intuici, aby ji vyjádřil v pojmech intelektu.
(Dva zdroje morálky a ..., Vyšehrad, Praha 2007, str. 181-82.)
vznik lístku: červen 2013
Ladislav Hejdánek
(2014)
Jaspers neřeší problém individuace: jak se může „vydělit“ a osamostatnit něco konkrétního (konkrescentního) z onoho údajně původního „objímajícího“? A jak si při tomto vydělení může „ponechat“ kousek onoho „objímajícího“, takže se stává (může stávat) relativně samostatným „celkem“, tj. jsoucnem, které kromě své vnější stránky má i svou stránku vnitřní? Tak se především jen opakuje odedávna neřešený problém, jak se může z původní arché vynořovat – a tak „vznikat“ – cokoli, co časem opět „zaniká“ tím, že se opět vrací do téže arché, z níž se vynořilo (Anaximandros)? – A pak tu je ona další otázka: jak se může takové konkrétní jsoucno vydělit z původního „objímajícího“, ale zároveň v něm jakoby zůstat, neboť „objímající“ je nutně nadále objímá? Jaký je vlastně rozdíl mezi tím, jak „objímající“ objímá něco ještě nevzniklého, a mezi tím, jak je objímá poté, co už vzniklo a tak se z původního „objímání“ vydělilo? – A konečně: nemusí nakonec to „objímající“ objímat i samo vydělování ze sebe (nebo z nějakého „nižšího“ objímajícího)? A může v tom případě – řekněme, že už půjde o „objímající objímajícího“ (resp. „objímající všech objímajících) – toto „nejvyšší objímající“ být původcem či zdrojem samotného vydělování (toho či onoho druhu)?
(Písek, 140525-1.)
vznik lístku: květen 2014