Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Henri Bergson (1932)

... Co se to ale stalo? Jakým způsobem se spravedlnost vynořila ze společenského života, uvnitř kterého nejasně spočívala, povznesla se nad něj, výše než všechno ostatní, a stala se kategorickou a transcendentní? Připomeňme si tón a akcent izraelských proroků. To jejich hlas slyšíme, když se /57/ stala a byla strpěna velká nespravedlnost. Z hloubi staletí pozvedají svůj protest. Spravedlnost se sice od jejich dob podstatně rozšířila. Ta, kterou kázali, se týkala především Izraele; jejich rozhořčení nad nespravedlností, to byl Jahvův hněv nad neposlušným lidem nebo nad nepříteli tohoto vyvoleného lidu. Pokud některý z nich jako Izajáš mohl pomýšlet na univerzální spravedlnost, to proto, že Izrael, vyvolený Bohem mezi ostatními národy, spojený s Bohem smlouvou, se tyčil tak vysoko nad ostatním lidstvem, až se jednoho dne stal vzorem. Přinejmenším ale dali spravedlnosti vášnivě imperativní povahu, a tu si již podržela a otiskla ji od té doby do nekonečně rozsáhlejší látky. – ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 56-57.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Intencionální model je myšlenkový model, sloužící 1) na jedné straně k pevnějšímu zacílení myšlenkových aktů k nějakému „tématu“, jímž v minulosti a zejména v nové době až dodnes nejčastěji bývaly tzv. reálné skutečnosti, ale zdaleka ne výhradně; dokonce lze říci, že filosofie se jako zvláštní disciplína myšlenkové práce ustavila právě na intencionálních modelech, které nebylo možno přímo spojit s reálnými předměty (natož je z nich odvozovat), totiž „čísla“ a geometrické útvary („obrazce“, které však nic reálného nezobrazovaly). Kromě toho 2) takový model právě jakožto „myšlenkový“, tj. myšlený, myšlením ustavený, ale nadále už od myšlení neodvislý, nýbrž naopak všechno další myšlení „ovládající“ a „normující“ (právě díky tomu je myšlení, aktivita tak proměnlivá a původně velmi těkavá, s to se k němu vždy znovu vracet jako k témuž, a také dost přesně rozlišovat, kdy se jako k témuž vztahuje a kdy se naopak vztahuje k modelu jinému, třeba jen v drobnostech odlišnému), může být jednak podrobován náročným analýzám a jiným druhům přezkoumávání, jednak stále do větší hloubky a také šíře propracováván, tj. původně jednoduchý může být postupně nahrazován stále složitějšími modely, zejména pak tím, že je uváděn do nových a nových souvislostí za pomoci pojmů (což je třeba rozvést podrobněji). To pak už není záležitost pouhé konstituce či konstrukce příslušného modelu, ale zapojení tohoto modelu do systematických souvislostí, tj. budování celé „teorie“, v níž takový model – spolu s mnoha jinými – má své platné místo. Nejnázornějším a snad nejpřesvědčivějším příkladem takového vybudování celé teorie resp. celé speciální disciplíny, v níž se původně poměrně jednoduchému modelu dostává přímo ústředního postavení, je taková trigonometrie jako teoretická disciplína, která náleží do geometrie spolu s jinými obdobnými disciplínami (např. s naukou o kuželosečkách, která ovšem v jistém směru náleží spíše do stereometrie, atd.). Když byl poprvé pojmově uchopen trojúhelník (a to zprvu pravoúhlý), bylo ještě daleko dokonce jen k tušení, že by se na tomto základě mohla rozvinout celá komplikované disciplína, v níž se postupně a podle okolností či souvislostí dostává slovu „trojúhelník“ stále nových významů, které musí být jakoby objevovány, nikoli tedy svévolně vymýšleny. Teprve zkušenost s takovým budováním celé disciplíny nás učí pochopit, že myšlenkový model, tj. v tomto případ intencionální předmět (objekt), nelze platně ztotožňovat s tím, čemu se tradičně (ale bez náležitého rozlišování a upřesňování) říkalo „ideální obrazec“ či „útvar“. „Idea“ – např. obecného nebo pravoúhlého atd. trojúhelníku – zůstává po věky „táž“ (a v tomto případě dokonce jakoby „neměnná“), ale míněna může být mnoha nejrůznějšími myšlenkovými modely právě podle toho, v jakých souvislostech je „míněna“ či „zkoumána“, tj. v souvislostech s kterým jinými modely, ale i jinými „ideami“ atd.
(Písek, 070706-1.)

Henri Bergson (1932)

... Nejsou ideje ve své neměnnosti vzory, jež proměnlivé a pohyblivé věci pouze napodobují Nejsou pravou skutečností a nevyjadřují změna a pohyb neustálou a bezvýslednou snahu věcí, jež existují jen zpola a jako by se stále hnaly samy za sebou, aby dosáhly shody s neměnností ideje? Nyní pochopíme, že když Platón umístil nad smyslový svět hierarchii idejí, jimž vládne idea všech idejí. tedy idea Dobra, soudil, že ideje obecně, a tím spíše idea Dobra působí pouze přitažlivostí své dokonalosti. Právě takovým způsobem je podle Aristotela činné ono myšlení, jež není bez vztahu s ideou všech idejí. Platón ovšem tuto ideu neztotožnil s Bohem, Démirugos v Timaiovi, který pořádá svět, není ideou Dobra. Timaios je ale mytický dialog, Demiurgos má tedy jen poloviční existenci; a Aristotelés, který mýty odmítá, spojuje božské s myšle/175/ním, jež je asi sotva myslící Bytost, spíše bychom je nazvali ideou než myšlením,. Proto nemá Aristotelův Bůh nic společného s bohy, které uctívali Řekové, nepodobá se ani Bohu Bible a evangelií. Statické i dynamické náboženství předkládá filosofii Boha, jenž vyvolává zcela jiné problémy. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 174-75.)

Henri Bergson (1932)

... Ve skutečnosti můžeme mezi výsledky, které nám duševní věda předkládá, vybírat mezi ... I když však podržíme jen část z toho, co tato věda uvádí jako jisté,stále ještě zbývá dost, abychom mohli tušit ohromnou terra incognita, jejíž průzkum duševní věda jen zahájila. Předpokládejme, že nám z tohoto neznámého světa dorazí záblesk viditelný tělesnýma očima. Jak by se proměnilo lidstvo, které je zcela uvyklé přijímat jako existující jen to, co vidí a čeho se dotkne, byť prohlašuje něco jiného! Informace, která by k nám takto dorazila, by patrně souvisela jen s tím nejnižším v duších, s posledním stupněm duchovnosti. To by však docela stačilo, aby se víra v zásvětí, kterou zřejmě sdílí většina lidí, která ale nejčastěji zůstává slovní, abstraktní a neúčinná, změnila v živoucí a působící skutečnost. Abychom si uvědomili, jakou má váhu, stačí sledovat, jak se lidé honí za slastmi – kdyby v nich neviděli způsob, jak přelstít nicotu a jak se vysmát smrti, zdaleka by na nich tolik nelpěli. Kdybychom si opravdu byli jisti, absolutně jisti posmrtným životem, nemohli bychom již myslet na nic jiného. Slasti by zůstaly, byly by však mdlé a bezbarvé, neboť jejich intenzita byla jen pozorností, kterou jsme k nim upírali. Vybledly by jako světlo žárovky v ranním slunci. Slast by byla zastíněna radostí.
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 184-85.)