LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek ()

Abychom vůbec mohli mluvit o tzv. nepravých jsoucnech, musíme předpokládat, že na určité úrovni(a možná dokonce na velmi nízké úrovni, téměř od samého počátku) jsou některá pravá jsoucna schopna reagovat nejenom na jiná pravá jsoucna jednotlivě (individuálně), nýbrž dokonce na určité shluky či skrumáže (agregace) jiných pravých jsoucen. A to znamená, že musí předpokládat již na těchto relativně velmi nízkých úrovních značný význam něčeho, čemu jsme si navykli na lidské úrovni říkat "fenomén". Jde totiž o to, že – na rozdíl od kantovského pojetí např. – není za každým fenoménem nějaké "věc o sobě", nám sice nedostupná, ale s oním fenoménem přece jenom určitým způsobem spjatá (pochopitelně vylučujeme pouhé zdání či iluzi – to je jiná kapitola). Není žádné "skutečnosti o sobě", když se nám něco jeví jako dvojice nebo trojice jenom proto, že se dva nebo tři předměty (věci) nahodile vyskytují vedle sebe nebo že se nám tak jeví (např. když se nám Orionův pás jeví jako trojice hvězd, které však k sobě vlastně vůbec nikterak nenáleží a jen se tak našemu pohledu "promítají"). Souhvězdí ovšem vůbec nelze prohlásit za pouhé "zdání", neboť každý pozorovatel hvězdné oblohy se může na vlastní oči přesvědčit, že to jsou nezaměnitelné sestavy hvězd (něco jiného je poznání, že jejich skutečné vztahy neodpovídají vůbec tomu, jak se nám jejich vztahy jeví). Ale podobně, jako tomu je s naším zrakovým reagováním na ony sestavy ("viděním" oněch sestav), podobně tomu je i na nižších a nejnižších úrovních. Tak můžeme pozorovat, že molekuly (a jejich agregace) reagují (např. gravitačně apod.) na celé agregace jiné, nebo že izotopy navzájem reagují tak, aby zachovaly pravidlo tzv. poločasu rozpadu apod. Schopnost reagovat nikoliv pouze na "pravá jsoucna", nýbrž na celé agregace pravých jsoucen předpokládá, že pro reagující jsoucno se ona agregace ´skládá´, ´integruje´ do jakéhosi zdánlivého „celku“ – a to je právě onen jakkoliv primitivní fenomén či – chceme-li zajistit odlišení od lidského charakteru fenoménů – jakýsi předfenomén, protofenomén. – Na druhé straně je třeba uvážit, že nevíme, zda jednotlivá pravá jsoucna na sebe reagují a vůbec jsou schopna reagovat jinak než na pouhé fenomény (tady zase s výjimkou lidské roviny, kde se možná poprvé objevuje schopnost člověka ´vidět´ v druhém člověku bytost sobě podobnou, druhé „já“, nejenom tedy fenomén druhého člověka). Tento druhý problém musí zatím zůstat předmětem úvah a zkoumání. Je to téma vysoce důležité, neboť úzce souvisí s pojetím života; je možné, aby se – podle Whiteheadovy formulace – elektron choval v živém těle odlišně než v anorganických souvislostech jen díky tomu, že je díky specifickým vlastnostem „agregace“ jiných jsoucen ve svém okolí a tedy díky ´objektivní´ možnosti a zároveň své subjektivní schopnosti reagovat na onu „agregaci“ jako na fenomén, tedy ´celkově´, s to modifikovat své chování už na tomto základu a tedy jen díky vztahům k předmětným stránkám všech oněch pravých jsoucen, ale i na jejich stránku vnitřní? Je takový elektron za určitých předpokladů vnějších schopen se „zařadit“, vnitřně vintegrovat do vztahů mezi jejich vnitřními stránkami, tj. vstoupit do jakéhosi „tajného“, nevnějšího svazku s nimi? (Krouž.blok, list 87-150.) – (Praha, 870327-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Proti jsoucnům „nepravým“, o nichž mluvíme jako o jsoucnech jen proto, že nám na jejich „bytí“ vůbec nezáleží, musíme vyzdvihnout jsoucna „pravá“, která mají svou „pravost“ garantovánu nikoli zvenčí, od vnějšího pozorovatele (to by přece žádná garance nebyla), nýbrž svým „nitrem“, tedy svou vnitřní sjednoceností. Nepravá jsoucna jsou jen více či méně pevnými nebo nahodilými agregáty, skrumážemi a hromadami pravých jsoucen, která nebyla sjednocena ve větší „celek“, v nějaké super-jsoucno (rozumí se opět: pravé). V tomto smyslu pak o všech pravých jsoucnech mluvíme jako o „subjektech“, neboť se vyznačují svou vlastní „subjektností“, tj. jsou schopna se vztahovat sama k sobě (což může být uskutečněno mnoha různými způsoby a na nejrůznějších úrovních). Pravá jsoucna mají vždycky také svou vnější (předmětnou) stránku, na které nelze někdy jejich „pravost“ spolehlivě rozpoznat, dokud se nám nepodaří nějak se „kontaktovat“ s jejich nitrem. To však zase není možné tam, kde k nim přistupujeme (ať už prakticky nebo myšlenkově) pouze zvenčí; pro přístup zvenčí je možné jen pozorovat a sledovat vnější (předmětnou) stránku takových jsoucen, a pouze na základě takového pozorování a na základě následující interpretace je možno odhadovat něco z toho, co má ve skutečnosti charakter vnitřní (nepředmětný). Základní chyba spočívá ovšem v takovém přístupu zvenčí, který na každou interpretaci niterných skutečností resp. stránek skutečností rezignuje (např. slovy, jichž často užíval Patočka: co my o tom víme?). Jistěže ani na interpersonální úrovni (tedy lidské) nikdy nepronikneme do mysli druhého člověka (ani toho nejbližšího), ale můžeme se mu naučit rozumět, aniž bychom jej nutně „zvěcňovali“, „zpředmětňovali“. Přímý přístup k nitru druhé však ani na lidské úrovni není možný. A přesto to neznamená a nemůže, nesmí znamenat, že ten druhý žádné nitro nemá (a to si nesmíme ovšem plést s jeho subjektivitou, která je jen jedním druhem jeho předmětné povahy). (Písek, 050218-2.)

Hermann Broch (1931)

Jedes Wertsystem versucht, die Welt nach gewissen Prinzipien zu formen, sich selber in die Welt zu projizieren. Das Wertsystem, oder richtiger, das fiktive oder effektive Wertsubjekt, das ihm zugeordnet wird, vollzieht in der Wirklichkeit genau das, was jede idealistische Philosophie vom theoretischen Ich fordert: es projiziert sich selber in diese Wirklichkeit nicht nur theoretisch, sondern in aller praktischen Lebensfülle durchzuführen.
Eine derartige Formung der Wirklichkeit, ihre „Umformung zu einer Wertwirklichkeit“, wird nicht nur von jedem einzelnen Menschen mit mehr oder minder großem Erfolg unentwegt versucht, sie ist bei überpersönlichen Wertgebieten noch viel deutlicher sichtbar: Staaten, Völker, Kulturen sind solche Wertkreise, die sich um fiktive, überpersönliche Wertzsubjekte lege, und je deutlicher die Wertbezogenheit hervortritt, desto deutlicher wird dieses fiktive Wertsubjekt zum „Kulturgeist“, wird der Wertkreis zum „Kulturkreis“, um mit höchstem Wertziel in den weitesten Kulturkreis einer Religion zu münden.
(Logik einer zerfallenden Welt [1931], in: 8021, S. 156-7.)

Hermann Broch (1917)

Hat dieses verzerrte Leben noch Wirklichkeit? hat diese hypertrophische Wirklichkeit noch Leben? die pathetische Geste einer gigantischen Todesbereitschaft endet in einem Achselzucken – sie wissen nicht, warum sie sterben; wirklichkeitslos fallen sie ins Leere, dennoch umgeben und getötet von einer Wirklichkeit, die die ihre ist, da sie deren Kausalität begreifen.2
Damit ist der Problemkreis zur Erkenntnis dieser Zeit umrissen. Denn die logische Aufgabe aller historischen Erkenntnis ist im Problem der geschichtlichen Lebenswirklichkeit, welche die Zeit erfüllt und sie zur Epoche konkretisiert, gegeben, ist gegeben in der Frage: wie begreift der (hypothetische) historisch-lebendige Mensch jene Wirklichkeit, die in ihrer (empirischen) quellenmäßigen Dokumentiertheit für ihn zeugen soll? – begreift er sie, ist es nachzuweisen, daß er sie begreifen muß, weil ihre Kausalität der seinen entspricht und ihm dadurch plausibel wird, dann ist jene Wirklichkeit als die seine anzusehen, dann darf sie mit Fug für ihn zeugen.
Die Frage „Wie begreift der historische Mensch seine Wirklichkeit?“ sucht die historische Erkenntnis in eine bestimmte Richtung einzustellen. Aufgabe der Untersuchung wird es sein, die Berechtigung dieser Einstellung zu erweisen. Vorwegnehmend sei bemerkt, daß sie mit der scheinbar nämlichen, welcher der Diltheyschen3 Historik zu Grunde liegt, nicht identifiziert werden darf.
-------2 Diesen Passus hat Broch 1931 wörtlich übernommen in den „Zerfall der (I)“ der Schlafwandler-Trilogie.
(Zur Erkenntnis dieser Zeit. Paradigmatische Skizzen zur Geschichtstheorie. In: Philosophische Schriften 2, Theorie, Kommentierte Werkausgabe, Bd. 10/2 Suhrkamp Verl., Frankfurt a.M. 1977, S. 11.)

Hermann Broch (1917)

Man ist gewöhnt, die Werttragende Komponente der produktiven Leistung nach dem – ziemlich allgemeinen – Begriff der Geistigkeit zu orientieren.
Assoziativ gesellen sich dem Begriff (ob als Attribute oder Konstituanten sei ungesichert) Phänomene, denen durchaus ein gewisser Spannungszustand eigentümlich ist:
Einstellung auf ein unendlich fernes Ziel, Ausweitung des gegebenen Objekts ins Allgemeine: alle Leistung [ist] Symbol, Inbegriff und Anfang einer unbedingteren.
In Verfolgung der damit gegebenen Direktiven placiert sich das Problem der Geistigkeit in das umfassendere der Zielsetzungen, manifestiert im Vorhandensein von „Werten“.
(Zur Philosophie der Werte und der Geistigkeit [1917], in:8021, S. 81.)