LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Paul Ricœur (1995)

Čas a vyprávění spojuje s knihou Sebe sama jako druhého, jak říkáte, téma narativní identity. Kde se objevuje?
Tento pojem jsem konceptualizoval teprve při následném čtení svého původního textu, když jsem pro Françoise Wahla psal závěr Času a vyprávění; tam tohoto výrazu užívám a zdá se mi, že dobře vystihuje hlavní výtěžek mé práce. Je opravdu zvláštní, že tato formulace mne napadla až při reflexi nad hotovou prací, ačkoliv myšlenka je vlastně samým jádrem knihy, jak dosvědčuje pojem „zahrnutí osoby do zápletkly“. Odložme už ale Čas a vyprávění. /120/
Dovolte mi teď přejít k dílu Sebe sama jako druhého a poněkud větším odstupem, a to od tematiky „člověka schopného“, na které dnes velmi lpím. Etické části předchází šest kapitol, zabývajících se …
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 119-20.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Filosofie se ve starém Řecku zrodila v opozici vůči narativitě starých mýtů a mytologií, a s poněkud přemrštěnou důvěrou se opírala o geometrii a matematiku. Filosofie se ovšem nikdy nemůže stát disciplínou podobnou matematice a geometrii, a dokonce ani matematika (a matematická logika atd.) se nikdy nedokáže obejít bez nějakých narativních momentů (slovních výpovědí, poučení a poznámek atp.). V dějinách však lze dost zřetelně pozorovat doby, kdy se filosofie pokouší o co největší emancipaci z původnější narativity, a naopak zase doby, kdy toto úsilí slábne a kdy filosofie (přesněji filosofové) s narativitou jakoby filosoficky suverénně pracují, ale zapojují ji dost podstatným způsobem do filosofování samého. A jindy dokonce dochází k vyslovenému zpětnému prorůstání narativity do vlastního filosofování, kdy se přísný LOGOS jakoby mísí s „povídáním“ a někdy dokonce nabývá na filosofií jakési převahy. To jsou doby, kdy lze zřetelně pozorovat jakési rysy remytizace LOGU, kdy je LOGOS znovu (zpětně) zapřahován do narativního a vysloveně mytického způsobu myšlení, kdy mýtus zůstává mýtem, ale nabývá jakéhosi „logického“ povrchu a lesku, aniž by LOGOS nechal vládnout, nýbrž dělá z něho pomůcku, nástroj, sluhu. V dějinách docházelo už víckrát k podobným jevům, které lze z filosofického hlediska právem považovat za jevy úpadkové, i když se dost často může posléze, díky novým vzmachům opravdové filosofie, oddané LOGU a velmi opatrné v užívání narativity a jejích prostředků, ukázat leccos z toho, co vypadalo jako rezultát onoho úpadku, jako schopné reinterpretace a pozitivního využití právě pro prohloubení distance od mýtu a jeho narativity. Nicméně vždycky jde jen o lepší, účinnější a sebevědomější distanci od pouhé narativity, v níž sice vždy nějaké zbytky, relikty narativity zůstávají jako cosi nezbytného, ale jsou stále pod kontrolou a zůstávají podřízení svrchovanosti LOGU (což pochopitelně neznamená a nesmí znamenat převládnutí nějaké školské, formální logiky). A právě v této perspektivě se současná filosofie jeví jako povážlivě propadlá tendencím, vedoucím k převládnutí opětného „povídání“, i když strašně abstraktního a pro laiky nesnadno pochopitelného (jakoby vysoce náročného, to ostatně vždycky bývalo a i dnes bývá průvodcem každé „esoterizace“). Místo skutečného filosofování se dnes ve filosofii stále víc uplatňuje jakési vysoce informované a verbálně až i pozoruhodně rozkošatěné „povídání o filosofii“ či o filosofech a jejich filosofických myšlenkách. Ze skutečného filosofování (a jeho závažné problematiky) se rychle utíká a za vlastní cíl se stále víc považuje jakoby „znalé“ a rétoricky do co možná dokonalých forem rozkošatělé narativní zhodnocování myšlenek, které jsou samy tak mámo zpřítomňovány, jako jsou málo před očima obrazy po sebe skvělejších výkladech teoretiků a kritiků umění (a „kunsthistoriků“).
(Písek, 080204-1.)

Hermann Broch (1931)

Jedes Wertsystem versucht, die Welt nach gewissen Prinzipien zu formen, sich selber in die Welt zu projizieren. Das Wertsystem, oder richtiger, das fiktive oder effektive Wertsubjekt, das ihm zugeordnet wird, vollzieht in der Wirklichkeit genau das, was jede idealistische Philosophie vom theoretischen Ich fordert: es projiziert sich selber in diese Wirklichkeit nicht nur theoretisch, sondern in aller praktischen Lebensfülle durchzuführen.
Eine derartige Formung der Wirklichkeit, ihre „Umformung zu einer Wertwirklichkeit“, wird nicht nur von jedem einzelnen Menschen mit mehr oder minder großem Erfolg unentwegt versucht, sie ist bei überpersönlichen Wertgebieten noch viel deutlicher sichtbar: Staaten, Völker, Kulturen sind solche Wertkreise, die sich um fiktive, überpersönliche Wertzsubjekte lege, und je deutlicher die Wertbezogenheit hervortritt, desto deutlicher wird dieses fiktive Wertsubjekt zum „Kulturgeist“, wird der Wertkreis zum „Kulturkreis“, um mit höchstem Wertziel in den weitesten Kulturkreis einer Religion zu münden.
(Logik einer zerfallenden Welt [1931], in: 8021, S. 156-7.)

Hermann Broch (1917)

Hat dieses verzerrte Leben noch Wirklichkeit? hat diese hypertrophische Wirklichkeit noch Leben? die pathetische Geste einer gigantischen Todesbereitschaft endet in einem Achselzucken – sie wissen nicht, warum sie sterben; wirklichkeitslos fallen sie ins Leere, dennoch umgeben und getötet von einer Wirklichkeit, die die ihre ist, da sie deren Kausalität begreifen.2
Damit ist der Problemkreis zur Erkenntnis dieser Zeit umrissen. Denn die logische Aufgabe aller historischen Erkenntnis ist im Problem der geschichtlichen Lebenswirklichkeit, welche die Zeit erfüllt und sie zur Epoche konkretisiert, gegeben, ist gegeben in der Frage: wie begreift der (hypothetische) historisch-lebendige Mensch jene Wirklichkeit, die in ihrer (empirischen) quellenmäßigen Dokumentiertheit für ihn zeugen soll? – begreift er sie, ist es nachzuweisen, daß er sie begreifen muß, weil ihre Kausalität der seinen entspricht und ihm dadurch plausibel wird, dann ist jene Wirklichkeit als die seine anzusehen, dann darf sie mit Fug für ihn zeugen.
Die Frage „Wie begreift der historische Mensch seine Wirklichkeit?“ sucht die historische Erkenntnis in eine bestimmte Richtung einzustellen. Aufgabe der Untersuchung wird es sein, die Berechtigung dieser Einstellung zu erweisen. Vorwegnehmend sei bemerkt, daß sie mit der scheinbar nämlichen, welcher der Diltheyschen3 Historik zu Grunde liegt, nicht identifiziert werden darf.
-------2 Diesen Passus hat Broch 1931 wörtlich übernommen in den „Zerfall der (I)“ der Schlafwandler-Trilogie.
(Zur Erkenntnis dieser Zeit. Paradigmatische Skizzen zur Geschichtstheorie. In: Philosophische Schriften 2, Theorie, Kommentierte Werkausgabe, Bd. 10/2 Suhrkamp Verl., Frankfurt a.M. 1977, S. 11.)

Hermann Broch (1917)

Man ist gewöhnt, die Werttragende Komponente der produktiven Leistung nach dem – ziemlich allgemeinen – Begriff der Geistigkeit zu orientieren.
Assoziativ gesellen sich dem Begriff (ob als Attribute oder Konstituanten sei ungesichert) Phänomene, denen durchaus ein gewisser Spannungszustand eigentümlich ist:
Einstellung auf ein unendlich fernes Ziel, Ausweitung des gegebenen Objekts ins Allgemeine: alle Leistung [ist] Symbol, Inbegriff und Anfang einer unbedingteren.
In Verfolgung der damit gegebenen Direktiven placiert sich das Problem der Geistigkeit in das umfassendere der Zielsetzungen, manifestiert im Vorhandensein von „Werten“.
(Zur Philosophie der Werte und der Geistigkeit [1917], in:8021, S. 81.)