LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2010)

„Svět“ je pro každý subjekt (tedy nejen pro lidský subjekt) otevřen pouze částečně (Patočka zaváděl do češtiny – po vzoru Heideggerově – rozdíl mezi pouhou „odemčeností“ a skutečnou „otevřeností“). Bělohradský kdysi v souvislosti s „dílem“ a jeho případnou „světovostí“ mluvil o tom, že „světovost díla je v tom, že se v něm uskutečňuje tato převaha světa nad pouhým prostředím“. Chceme-li mluvit co nejpřesněji, nemůžeme tu užít slova „převaha“, protože svět nemůže mít „převahu“ nad prostředím (a vůbec nad ničím), protože jeho význam nespočívá v jeho „váze“. Přiměřenější by snad mohlo být mluvit o tom, že svět „převládá“ – ale tam zase číhá jiná nesnáz: svět není ve skutečnosti tím, co „vládne“, neboť je sám „ovládán“. Právě proto není a nemůže být „otevřenost“ světa jeho vlastní dílem, jeho výkonem, jako akcí nebo aktivitou. Svět se sám neotvírá, ale je nám otvírán tím, že se k nám přibližuje to, co nám jej otvírá resp. v čem se nám otvírá, v čem a čeho prostřednictvím k nám jeho otevřenost přichází. A to, co takto „vládne“ nejen nad tímto otvíráním, ale i nad naším „otvíráním se“ této přicházející otevřenosti, a co vládne vposledu všemu, tedy i světu samému, není ani „něco“, ani „někdo“, protože to není „subjekt“. Je to „pravda“ (či spíše „Pravda“) jako ryzí nepředmětnost (a každý subjekt má předmětnou stránku), která k nám přichází tak, že nám otvírá „svět“, ovšem nejprve tak, že nám odemyká tu část světa, do které jsme zasazeni a s níž se postupně seznamujeme, takže se v ní začínáme cítit jako „doma“. Tím se ovšem vlastně uzavíráme do oné „omezenosti prostředí“, přesněji, do omezenosti „osvětí“ (chápaného jako „osvojený svět“, případně osvojená část svět, aspekt světa). A z této „omezenosti osvětí“, v němž se nám sice svět „odemyká“ resp. v němž nám začíná být „odemčen“, se může začít osvobozovat zase jen díky z budoucnosti přicházející a nás oslovující „Pravdě“, která „vládne“ světu (i nám), a které je proto jediná s to nám svět (zase jen postupně) otvírat. Takže naše otevřenost vůči světu je nutně podmíněna naší otevřeností vůči přicházející Pravdě. –
Na tomto místě můžeme ještě (proti Bělohradskému) dodat, že zapomíná na tu rozhodující „podmínku“ světovost určitého díla. Je to jen poloviční pravdy (a tedy velká chyba), když se řekne, že „světové je takové dílo, které nelze potkat beztrestně, které nás mění tím, že mu rozumíme“ (Bělohradský). Nevhodné je už to slovo „beztrestně“, protože analogicky by muselo platit, že se ani s Pravdou nemůžeme setkat „beztrestně“; je to „trest“, když nás osloví Pravda a my jsme ochotni ji zaslechnout a poslechnout? Může to snad někdy být i bolestné, ale těžko to lze označit za „trest“, protože je v tom vždycky „vysvobození“. Každé lidské dílo, zejména mocné, nás jistě mění tím, že (a jak) mu rozumíme; s tím lze souhlasit, to je konec konců úkolem každého uměleckého díla. Ale to, zda nás mění k lepší nebo k horšímu, nezáleží vposledu ani na tom dílu samém (a ani na jeho autorovi), nýbrž na tom, zda a jak účinně slouží tomu, aby nás více a lépe oslovila sama Pravda, takže teprve v jejím světle se změní náš přístup ke světu, a ovšem tím i my sami.
(Písek, 100305-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Každá živá bytost (a vlastně každá pravá událost jako subjekt) se musí nějak orientovat ve svém okolí; tato „orientovanost“ je součástí jejího reagování na toto okolí. Nejde však jen o momentální reagování ani o momentální orientovanost, nýbrž o něco, co má svou „vlastní“ minulost a přítomnost, která není součástí vlastní minulosti, přítomnosti a budoucnosti oné živé bytosti (resp. subjektu v širokém pojetí), která se ve své okolí orientuje. Proto také ono slovo, totiž „orientovanost“. nevystihuje dostatečně, oč jde, protože jsme zvyklí „orientovanost“ chápat jako něco subjetního (a dokonce subjektivního). Právě proto potřebujeme jiné slovo, které by samo ihned napovídalo, že taková orientovanost má vedle toho běžného významu čehosi úzce se subjektem spjatého a takřka na subjekt resp. subjektnost převoditelného a do subjektnosti integrovatelného ještě jinou stránku, jinou složku, která vlastně vůbec umožňuje, abychom mohli uvažovat a mluvit o orientovanosti, totiž jakýsi prostor, místo, právě ono „okolí“, bez něhož žádná orientace nemá smysl a nemůže být ani uskutečňována. A nyní n sleduje to nejdůležitější: toto „místo“, tento „prostor“, toto „okolí“ nemůžeme, nesmíme prostě „objektivovat“, tj. pokoušet se něco takového vymezit a vyjmenovat, vypočítat ze svého hlediska, jak my to vidíme, nýbrž jakoby z hlediska, z perspektivy onoho „subjektu“, oné „bytosti“, která se sama nějak musí aktivně orientovat přibližně někde tam, kde to my jako pozorovatelé můžeme zvnějšku sledovat a popisovat. Trochu zřejmější to je tam, kde jde opravdu o živou bytost, ale popravdě to platí pro veškeré pravé, tj. vnitřně integrované událost-subjekty v kosmickém rozsahu, tj. na všech úrovních, od těch nejnižších až po člověka (který zůstává subjektem nejvyšší úrovně, i když tím musíme myslet i každou možnou myslící bytost i na jiných místech a třeba dobách ve Vesmíru). Živá bytost nepochybně žije v nějakém „prostředí“, jehož je „středem“; toto její prostředí však nemůžeme ztotožnit s pouhým „okolím“, tj. s tím, co se „vyskytuje“ někde v blízkosti „okolo“ ní. Je mnoho skutečností, na které taková bytost vůbec nereaguje a vůbec je nijak do své orientovanosti nezapojuje a nezapracovává; a na druhé straně musíme připustit, že my jako vnější pozorovatelé, chceme-li nějak ze svého stanovisko „uchopit“ a „pochopit“ ono „okolí“, do něhož tu bytost zasazujeme resp. v níž ji rozpoznáváme jako „zasazenou“, nemusíme ani dohlédnout a rozpoznat ty nejrozmanitější způsoby a formy, jimiž taková bytost skutečně (tj. skutkem, aktivně) reaguje na své „okolí“. Ta bytost ovšem nežije a nejedná, nechová se a nevztahuje se k tomu „okolí“, jak my je vidíme a jak jsme je vymezili, nýbrž k poněkud odlišnému „svému okolí“, jak si je svými aktivitami a reakcemi sama vybrala a rozpoznala, tj. jak si je selektivně „osvojila“. Jinak řečeno: my i jako vnější pozorovatelé musíme o tomto rozdílu vědět a obojí neztotožňovat“ vedle toho, jak popisujeme její prostředí ze své perspektivy, musíme vidět, rozpoznávat a studovat také její „osvětí“.
(Písek, 080317-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když mluvíme o okolí, jistě musíme počítat s jakýmsi jeho centrem, středem – bez centra není žádného okolí. Okolí je to, co je „okolo“ nějakého středu. Nicméně na tom středu vůbec nezáleží, co do toho okolí zahrneme (my, tj. já jako pozorovatel zvenčí rozhoduji o tom, co do toho okolí pojmu a co už ne). Pokud záleží na tom, co (nebo kdo) je v tom „středu“, mluvíme raději o „prostředí“ – na rozdíl od pouhého „okolí“ je „prostředí“ zřetelně vztaženo k příslušnému „středu“. Stále však zůstává rozhodující pohled vnějšího pozorovatele: ten sice v případě prostředí už bere na vědomí nějaké jsoucno či spíše bytost, která je oním „středem“, ale je to nadále pohled zvnějšku, z distance. Naproti tomu v případě, kdy nám jde také a dokonce především o nějaký „subjekt“ (nejspíš živou bytost či bytosti velmi rozdílných „úrovní“, takže už bereme v úvahu, zda ta „bytost“ na své okolí či prostředí tím či oním způsobem „reaguje“), můžeme brzo zjistit, že sám tento subjekt se vztahuje k tomu, co vidíme v jeho okolí, jako k čemusi známu (a tedy jakoby náležitým způsobem patřícímu k jeho okolí), anebo jako něco cizího, neznámého, eventuelně nebezpečeného atd. A potom už začíná mít smysl otázka, zda okruh toho, nač příslušný subjekt reaguje, ale také co už nějak zahrnuje mezi známé či dokonce běžné – a tedy vlastně nezajímavé – „součásti“ svého okolí: a tak se můžeme pokoušet zkoumat, co všechno do toho „svého“, tj. „osvojeného“ okolí či prostředí daný subjekt zahrnuje, a zejména jakým způsobem, jaký význam tomu či onomu „připisuje“ a jakým způsobem na to reaguje. Docházíme k tomu, že subjekt si něco ze svého okolí či prostředí osvojuje a buduje si z těch osvojení skutečností (tj. částí a složek svého okolí) jakési „své okolí“, „svůj svět“, osvojený svět (či jen kus světa). A pro tento „osvojený svět“ vymyslel a razil už před válkou Patočka termín „osvětí“.
(Písek, 080701-1.)

Hermann Broch (1931)

Jedes Wertsystem versucht, die Welt nach gewissen Prinzipien zu formen, sich selber in die Welt zu projizieren. Das Wertsystem, oder richtiger, das fiktive oder effektive Wertsubjekt, das ihm zugeordnet wird, vollzieht in der Wirklichkeit genau das, was jede idealistische Philosophie vom theoretischen Ich fordert: es projiziert sich selber in diese Wirklichkeit nicht nur theoretisch, sondern in aller praktischen Lebensfülle durchzuführen.
Eine derartige Formung der Wirklichkeit, ihre „Umformung zu einer Wertwirklichkeit“, wird nicht nur von jedem einzelnen Menschen mit mehr oder minder großem Erfolg unentwegt versucht, sie ist bei überpersönlichen Wertgebieten noch viel deutlicher sichtbar: Staaten, Völker, Kulturen sind solche Wertkreise, die sich um fiktive, überpersönliche Wertzsubjekte lege, und je deutlicher die Wertbezogenheit hervortritt, desto deutlicher wird dieses fiktive Wertsubjekt zum „Kulturgeist“, wird der Wertkreis zum „Kulturkreis“, um mit höchstem Wertziel in den weitesten Kulturkreis einer Religion zu münden.
(Logik einer zerfallenden Welt [1931], in: 8021, S. 156-7.)

Hermann Broch (1917)

Hat dieses verzerrte Leben noch Wirklichkeit? hat diese hypertrophische Wirklichkeit noch Leben? die pathetische Geste einer gigantischen Todesbereitschaft endet in einem Achselzucken – sie wissen nicht, warum sie sterben; wirklichkeitslos fallen sie ins Leere, dennoch umgeben und getötet von einer Wirklichkeit, die die ihre ist, da sie deren Kausalität begreifen.2
Damit ist der Problemkreis zur Erkenntnis dieser Zeit umrissen. Denn die logische Aufgabe aller historischen Erkenntnis ist im Problem der geschichtlichen Lebenswirklichkeit, welche die Zeit erfüllt und sie zur Epoche konkretisiert, gegeben, ist gegeben in der Frage: wie begreift der (hypothetische) historisch-lebendige Mensch jene Wirklichkeit, die in ihrer (empirischen) quellenmäßigen Dokumentiertheit für ihn zeugen soll? – begreift er sie, ist es nachzuweisen, daß er sie begreifen muß, weil ihre Kausalität der seinen entspricht und ihm dadurch plausibel wird, dann ist jene Wirklichkeit als die seine anzusehen, dann darf sie mit Fug für ihn zeugen.
Die Frage „Wie begreift der historische Mensch seine Wirklichkeit?“ sucht die historische Erkenntnis in eine bestimmte Richtung einzustellen. Aufgabe der Untersuchung wird es sein, die Berechtigung dieser Einstellung zu erweisen. Vorwegnehmend sei bemerkt, daß sie mit der scheinbar nämlichen, welcher der Diltheyschen3 Historik zu Grunde liegt, nicht identifiziert werden darf.
-------2 Diesen Passus hat Broch 1931 wörtlich übernommen in den „Zerfall der (I)“ der Schlafwandler-Trilogie.
(Zur Erkenntnis dieser Zeit. Paradigmatische Skizzen zur Geschichtstheorie. In: Philosophische Schriften 2, Theorie, Kommentierte Werkausgabe, Bd. 10/2 Suhrkamp Verl., Frankfurt a.M. 1977, S. 11.)