Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1975)

... Vědomí je vědomím přece tím, že se mu něco ukazuje. Ukazování samo se však běžně neukazuje. Má-li se ukázat ukazování, je nutno v jistém smyslu překročit i samotnou sféru zachytitelného ve vědomí. Proč? Protože radikální ne, nic, neexistuje a nemůže nikdy být předmětem, a přece se z něho čerpá veškerá síla, která je třeba k zjevování: i sama Husserlova epoché to dosvědčuje. Ukazování se může ukázat jen na pozadí nic. Nicotu však nemáme nikdy jako předmět, tj. v přítomnosti: k ní můžeme pouze předbíhat. V tomto předběhu se vztahujeme ke smrti jako poslední možnosti, možnosti radikální nemožnost být. Tato nemožnost zastiňuje, ale také umožňuje celý náš život, dává mu možnost být celkem. Nyní se však ukazuje též, co je elementem našeho bytí: že je bytí možnosti. Základní možnosti jsou dvě: vztahovat se výslovně k celku a konci (to neznamená myslet na smrt, nýbrž znehodnocovat ten způsob života, který chce za každou cenu žít a bere pouhý život za své měřítko, a to znamená „svět“ a život v něm), a nevztahovat se, tj. utíkat před ním a zavírat si tak svou možnost nejzákladnější. /158/ Všecky tyto „počiny“ nejsou vědomí s jeho strukturou subjekt-objekt, nýbrž něco základnějšího: existence, jejíž bytí je v porozumění (nikoli poznání a uvědomování) věcem, bližním, sobě.
(7584, Kacířské eseje ..., Praha 1990, str. 157-58.)

František Xaver Šalda (1935)

… Teprve, když se přestane o tebe svět starat, když o tobě nemluví, tebou se nevzrušuje, kdy nikdo na tebe neútočí, nikdo tě nebrání, jsi dokonale mrtvý. …
(Několik poznámek o Vítězslavu Hálkovi, in: 3162, Šaldův Zápisník, Praha 1934-35, s. 269.)

Ladislav Hejdánek ()

Příprava na 2.1.91 – Filos. antropologie: Smrt a nesmrtelnost
01 Člověk je jediná živá bytost, která ví o smrti a o své smrtelnosti. Mohli bychom přidat další k definicím člověka: bytost, která ví o tom, že zemře. Heidegger: „Sein-zumTode“, „bytí-k-smrti“. Ale právě proto, že jde o vědomí, o uvědomění smrti a smrtelnosti, jde o to, aby se toto vědomí nestalo posedlostí.
02 Připomeňme si, že existuje také pokusné vymezení člověka jako bytosti, která se směje, s poukazem na to, že jen zvíře zůstává vždycky smrtelně vážné. Můžeme se tázat, jak je to možné, že člověk jako jediná bytost, která ví o své smrti, se také dovede smát a tedy nezůstává smrtelně vážná? Jaká je vlastně mezi obojím souvislost?
03 V jakém smyslu vůbec je smrt a smrtelnost legitimním tématem filosofie vůbec a ffické antropologie zvlášť? Spinoza napsal ve své Etice: „Homo liber de nulla re minus, quam de morte cogitat, et eius sapientia non mortis, sed vitae meditatio est.“ (IV, 67 – propos.) (Svobodný člověk nemyslí na nic méně než na smrt, a jeho moudrost je založena ne na úvahách o smrti, nýbrž o životě.)
04 Spinoza ovšem nemá pravdu: člověk, který nejméně ze všeho myslí na smrt, vlastně není ani dost člověkem. Vážnou otázkou je spíše něco jiného: je filosoficky legitimní smrt zamlouvat? Zapomínat na ni? Vytěsňovat myšlenku na ni z vědomí? Příklad ze Seneky: každý okamžik je smrtí předchozího. Proč se obávat toho, že jednou přijde, co se děje neustále ? – To je ovšem sofisma.
05 Vyjděme ze zkušenosti : každý z nás ví, co to je závrať z běhu dění, z času. Víme, že se pravděpodobně nesejdeme už nikdy ve svém životě (mezinár. student. konference v Anglii a Belgii 1946 a 1947). Když nám někdo zemře, víme, že už nikdy nebudeme v jeho blízkosti. V soustředěnosti na vlastní smrt je nějaká závada, a na tu poukázali právě stoikové. Jejich chyba je zase opačná : v ideálu ataraxie je cosi nelidského.
06 Smrtelnost je součástí a složkou lidské situovnosti, lidského pobývání na světě. Situaci nelze prostě odmítnout vcelku (tj. v sebevraždě), ale je třeba ji na sebe vzít a v tom smyslu přijmout – ne však akceptovat a prostě se přizpůsobit. Patočka : abychom neutíkali. Život znamená riziko. Pro život jsme se sice (na počátku) nerozhodli, ale přijímáme jej – a smrt náleží k životu jako jeho konec. Dojem, že konce znehodnocuje to, co bylo před ním, musí být demaskován jako mystifikace.
07 Filosoficky vzato není jádro problému smrti založeno jen v tom, že se všechno proměňuje, ani jen v tom, že všechno dění má nejen začátek a měnlivý průběh, ale také konec. Sám svět je založen na událostech, které začínají i končí. Také život ve svém celku, ve svém věkovitém vývoji není přece nicotný jen proto, že každá živá bytost se nejenom rodí, ale také hyne. Svět trvá už nějakých 15 – 17 miliard let, život na naší planetě trvá nějaké 3,5 miliardy let. (Délka života na Zemi je srovnatelná s délkou trvání Země a vůbec sluneční soustavy.)
08 Obava či strach o život je něčím, co je bytostně spjato se samotným životem; stejně tak je ovšem bytostně s životem spjata jakási základní odevzdanost v momentě, kdy život v živé bytosti hasne (např. endorfiny, vyplavované v těle oběti, která je právě rdoušena dravcem). Jako je sám život zřetelným poukazem ke smyslu (navzdory riziku), je i strach před smrtí či spíše strach o život, o sebe také čímsi nepohybně smysluplným. „Starost o sebe“ nutně náleží k životu. Ale to není zdaleka filosoficky vše.
09 I když ke každé živé bytosti náleží ona rozdělenost či spíše strukturovanost na trojinu a tedy také na to, že vedle těla a vedle životního běhu je také subjektem, dochází na lidské úrovni a zejména na úrovni dějinné k tzv. personalizaci: subjekt si sám sebe uvědomuje právě jakožto subjekt, tj. odlišuje sám „sebe“ od svého těla i od svého života.
10 Celý problém smrti je pak zapotřebí postavit na jiný, odlišný základ. Je zapotřebí se tázat: čeho se vlastně týká smrt? Co nebo kdo vlastně ve smrti umírá? Už jsme si snad dostatečně objasnili, že sice život bez těla není možný, že však živá bytost není se svým tělem totožná. Není to tělo, které žije, ale živá bytost, a její život není soustředěn v aktuálních okamžicích (jak je tomu u těla), nýbrž je časově rozlehlou skutečností. Naproti tomu nemůžeme mluvit o „životě subjektu“, protože subjekt jednak není jsoucnem, jednak nedisponuje žádnou časovou kontinuitou.
11 Smrt není tedy záležitostí ani těla, ani subjektu, nýbrž „živé bytosti“ (která „není vidět“). Subjekt vlastně nemá, proč by se smrti obával, neboť smrt se subjektu netýká. Tím, že je subjekt ex-sistencí, tím, že je ek-staticky vykloněn do budoucnosti a tedy vlastně není „jsoucnem“, nemůže být „ohrožen“ smrtí – je opravdu ohrožen neustále. Je naprosto závislý na svém osobním vyvolání v ex-sistenci.
(kroužk. list č. 90/163; Praha, 901216-5. + kroužk. list č. 90/162; Praha, 901216-4.)

Hermann Broch (2001)

Jestliže se zamyslíme nad výhradou, která vidí v tvorbě transgenních živočichů zločin proti přírodě, pak si musíme položit otázku, nakolik lze odchylku od běžného přírodního a přirozeného běhu událostí považovat za špatnou. Hojně užívané slovní spojení „přírodní katastrofa“ jasně dokládá, že zdaleka ne všechny přírodní a přirozené procesy jsou člověku ku prospěchu. Přírodní zákonitosti, např. gravitační zákon, se vymykají lidským měřítkům dobra a zla, a je jedno, jestli ženou dolů zasněženým svazek lyžaře nebo uvádějí v pohyb sekeru gilotiny. Dobro a zlo vnáší do těchto procesů až pohled člověka. A z tohoto pohledu by bylo narušení přírodních procesů, které by zabránilo katastrofálnímu zemětřesení, jistě hodnoceno kladně. /188/
…
Nelze popřít, že v souvislosti s geneticky manipulovanými organismy existuje jedno obrovské riziko, jímž se veřejnost vůbec nezabývá. Nikdo se neptá, jak velkým rizikům se lidstvo vystaví v případě, že se přenosu genů (z kterékoli výše zmíněné pohnutky) dobrovolně zřekne.
(Máme právo [ne]přenášet geny zvířatům? in: Vesmír 80, 2001, č. 4, str. 187 + 188.)

John D. MacDonald (1982)

„… Deset miliónů buněk, Travisi, neustále si vyměňujících zakódované informace. Mozek má čas podat zprávu o svém vlastním rozklad, čas, za který se zformuluje pár otázek o tom, proč, co, kdo … a co se to se mnou děje? Snad měsíc smrtelné choroby se zhustí do jedné tisíciny sekundy, pokud si člověk uvědomí sám sebe. Každý jsme expert na svou vlastní smrt.“
A já věděl, že to podivné poslední konstatování je pravda. Jsme experti. Dokážeme to hned nepoprvé. A než to uděláme, příliš dlouho o tom přemýšlíme.
(Skořicová pleť, in: 5675, Třikrát detektiv amatér Travis MacGee, Odeon, Praha ?1987, str. 414.)