LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2007)

Pod vlivem geometrického a vůbec matematického myšlení se stalo ideálem pojmovosti znehybnit to, co bylo myšleno či míněno. A v důsledku toho sám „vztah“ byl chápán jako něco konstatovatelného bez jakékoli vázanosti na čas resp. na výkon „vztahování“ (neboť takový výkon pochopitelně vždycky probíhá „v čase“, tj. potřebuje ke svému uskutečnění, provedení nezbytnou dobu, bez níž onen výkon či úkon nelze provést). To je však zvláštnost, která platí pouze v případě určitého druhu pseudo-jsoucen, přesněji „intencionálních objektů“ (předmětů), izolovaných z rámce skutečného prostoru a skutečného času. Pokud je takováto pojmovost aplikována na „fyzikální realitu“ (jak tomu je především ve fyzice), znamená to redukci skutečností na jejich myšlenkové modely, jakož i redukci času na jednu dimenzi (podobající se – až na „nepatrný rozdíl“ dimenzím prostorovým; tak tomu je např. s kvantifikací „vztahů“ elektromagnetických nebo gravitačních apod.).
(Písek, 070908-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Důraz na strukturu je důležitý tam, kde se – obvykle nevědomky a předsudečně – předpokládá nějaká „substance“; naproti tomu je chybný a matoucí, když u popření substance zůstává a na strukturu redukuje vše. Co to vlastně je „struktura“? Jsou to vztahy, spojitosti; ale v tom je právě ten problém: vztahy mezi čím? Spojitosti čeho s čím? Nemůžeme tuto nesnáz vyřešit tím, že řekneme, že jde jen o další vztah, totiž o vztahy mezi vztahy, ani že jde o další souvislost, totiž o souvislost mezi souvislostmi. Není to možné jednak proto, že zůstává zcela nevyjasněno, jak by bylo možno pojmout (myšlenkově uchopit), co to je vztah mezi dvěma vztahy (ani co to je souvislost dvou souvislostí), ale zejména proto, že vůbec nemáme ponětí, co by to mohl být vztah „o sobě“, tj. vztah mezi „ničím“ a jiným „ničím“. Vztah byl vždycky chápán jako vztah mezi něčím dvojím (eventuelně vícerým), a tak nadále zůstává otevřenou otázkou, jaká je povaha tohoto „něčeho“.
(Písek, 081026-1.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Pojem vztahu náleží buď k nejopomíjenějším anebo k nejnejasnějším vůbec. Pokusme se nejprve naznačit, proč tomu tak je. Máme-li rozumně mluvit o vztahu, musíme pozorně rozlišovat mezi samotným vztahem a pojmem vztahu. Jakmile to však učiníme, vzniká nový problém, totiž problém pojmového rozlišení mezi několika druhy vztahů, které se nezdají spolu mít mnoho společného, takže je otázkou, můžeme-li je shrnout pod jeden pojem, anebo je-li jim společné jen to jméno. Předně tu jsou vztahy mezi pojmy, tj. vztahy logické; za druhé tu jsou vztahy mezi skutečnostmi, mezi jsoucny, tedy vztahy ontické (a ty zase mohou být buď jen myšlené, někdy říkáme ideální, a jindy reálné a efektivní). A třetí skupinu představují vztahy mezi pojmy na jedné straně a mezi tím, k čemu se vztahují; přesně vzato jde zase ještě o dvojí od sebe se lišící vztah pojmů jednak k jejich příslušným intencionálním objektům a na druhé straně o vztah týchž pojmů (a za pomoci intencionálních objektů) k reálným skutečnostem, které proto chápeme jako předmětné. Z toho vyplývá, že každý pojem má vlastně dvojí intencionální korelát, a to platí samozřejmě i pro pojem vztahu. Tento pojem se jednak vztahuje ke vztahu jakožto k intencionálnímu objektu, s nímž tvoří nerozlučnou dvojici, a pak se celá tato dvojice vztahuje k nějakému skutečnému vztahu jakožto ke svému společnému intencionálnímu korelátu. Uvědomíme-li si tuto složitou situaci, jsme s to nahlédnout problematičnost pokusů o obsáhnutí této členitosti jedním jediným pojmem „vztahu“. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že to je nutně spojeno s nepřípustnou konfuzí, které je tudíž třeba se vyvarovat. ( 2. 6.1991)
(Slovník – rozhlas, 3.6.1991.) (Praha, 910603-2.)

Hermann Broch (1931)

Jedes Wertsystem versucht, die Welt nach gewissen Prinzipien zu formen, sich selber in die Welt zu projizieren. Das Wertsystem, oder richtiger, das fiktive oder effektive Wertsubjekt, das ihm zugeordnet wird, vollzieht in der Wirklichkeit genau das, was jede idealistische Philosophie vom theoretischen Ich fordert: es projiziert sich selber in diese Wirklichkeit nicht nur theoretisch, sondern in aller praktischen Lebensfülle durchzuführen.
Eine derartige Formung der Wirklichkeit, ihre „Umformung zu einer Wertwirklichkeit“, wird nicht nur von jedem einzelnen Menschen mit mehr oder minder großem Erfolg unentwegt versucht, sie ist bei überpersönlichen Wertgebieten noch viel deutlicher sichtbar: Staaten, Völker, Kulturen sind solche Wertkreise, die sich um fiktive, überpersönliche Wertzsubjekte lege, und je deutlicher die Wertbezogenheit hervortritt, desto deutlicher wird dieses fiktive Wertsubjekt zum „Kulturgeist“, wird der Wertkreis zum „Kulturkreis“, um mit höchstem Wertziel in den weitesten Kulturkreis einer Religion zu münden.
(Logik einer zerfallenden Welt [1931], in: 8021, S. 156-7.)

Hermann Broch (1917)

Hat dieses verzerrte Leben noch Wirklichkeit? hat diese hypertrophische Wirklichkeit noch Leben? die pathetische Geste einer gigantischen Todesbereitschaft endet in einem Achselzucken – sie wissen nicht, warum sie sterben; wirklichkeitslos fallen sie ins Leere, dennoch umgeben und getötet von einer Wirklichkeit, die die ihre ist, da sie deren Kausalität begreifen.2
Damit ist der Problemkreis zur Erkenntnis dieser Zeit umrissen. Denn die logische Aufgabe aller historischen Erkenntnis ist im Problem der geschichtlichen Lebenswirklichkeit, welche die Zeit erfüllt und sie zur Epoche konkretisiert, gegeben, ist gegeben in der Frage: wie begreift der (hypothetische) historisch-lebendige Mensch jene Wirklichkeit, die in ihrer (empirischen) quellenmäßigen Dokumentiertheit für ihn zeugen soll? – begreift er sie, ist es nachzuweisen, daß er sie begreifen muß, weil ihre Kausalität der seinen entspricht und ihm dadurch plausibel wird, dann ist jene Wirklichkeit als die seine anzusehen, dann darf sie mit Fug für ihn zeugen.
Die Frage „Wie begreift der historische Mensch seine Wirklichkeit?“ sucht die historische Erkenntnis in eine bestimmte Richtung einzustellen. Aufgabe der Untersuchung wird es sein, die Berechtigung dieser Einstellung zu erweisen. Vorwegnehmend sei bemerkt, daß sie mit der scheinbar nämlichen, welcher der Diltheyschen3 Historik zu Grunde liegt, nicht identifiziert werden darf.
-------2 Diesen Passus hat Broch 1931 wörtlich übernommen in den „Zerfall der (I)“ der Schlafwandler-Trilogie.
(Zur Erkenntnis dieser Zeit. Paradigmatische Skizzen zur Geschichtstheorie. In: Philosophische Schriften 2, Theorie, Kommentierte Werkausgabe, Bd. 10/2 Suhrkamp Verl., Frankfurt a.M. 1977, S. 11.)