Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hermann Broch (1947)

Das Werk Ernst Blochs enthält eine große psychologische Entdeckung: Das Unbewußte im Menschen wird nicht nur – wie im Freudschen Schema – durch die Vergangenheit, sondern auch durch die Zukunft bestimmt: es besteht nicht nur aus dem Gedächtnismaterial, aus dem Erbgut vergangener Generationen und aus Spuren von frühen persönlichen Erfahrungen, die in die unermeßlichen Dunkelheitsräume des Unterbewußten verdrängt worden sind und es aus diesen in verwandelter und kaum erkennbarer Form wieder auftauchen, nein, es ist gleichzeitig auch der wesentliche Nährboden jenes ahneneden Wissens, mit welchem der Mensch nach seiner Zunkunft fahndet.
(Ernst Bloch, Das Prinzip Hoffnung [recenze 1947], in: 8020, S. .)

Hermann Broch (1936)

Mystische Begriffe haben zweifachen Ursprung, entweder sie ruhen in einer starken inneren Erkenntnis, oder sie sind (pseudo-mystische) Notbehelfe, die immer dann eingesetzt werden, wenn die naturalistische Anschauung nicht mehr ausreicht. Gehört der „Zeitgeist“ zur ersten oder zur zweiten Art?
(Erwägungen zum Problem des Kulturtodes [1936], in: 8020, S. 59.)
[pozn. LvH: a) není zcela průhledné, v jakém smyslu mluví Broch o „mystických pojmech“ – je vůbec nějak ospravedlnitelné mluvit o nějakých pojmech jako o „mystických“? – b) co to je „naturalistische Anschauung“? v jakém smyslu tu je míněna „příroda“? to samo přece volá po kritické analýze! – c) vůbec je mi otázkou, co se tu myslí „mystikou“ – nemá snad Broch na mysli spíše MYTHOS? vždyť to vše zřetelně poukazuje k Platónovi, k 7.listu!]
(Pamphlet gegen die Hochschätzung des Menschen [ca.1932], in: 8020, S. .)

Oscar Wilde ()

Actors are fortunate. They can choose whether they will appear in tragedy or in comedy, whether they will suffer or make merry, laugh or shed tears. But in real life it is different. Most men and women are forced to perform parts for which they have no qualifications. Our Guildensterns ülay Hamlet for us, and our Hamlets have to jest like Prince Hal. The world is a stage, but the play is badly cast.
(Lord Arthur Savile´s Crime, in: Complete Works of O.W., Collins, London/Glasgow 1985, p. 174 – <2>.)Oscar Wilde World

Ladislav Hejdánek (2006)

Whitehead užívá tohoto termínu, totiž „trivializace“, pro postižení jedné stránky celovesmírného „dění“, zatímco pro postižení té druhé stránky užívá termínu „svěžest“ (tak to přeložil František Marek-Müller). V tom smyslu pak „popisuje“ velmi široce (a abstraktně) vesmír (náš Vesmír) jednak jako „neustále tíhnoucí k novosti“, jednak jako řád „vyvíjející se k trivialitě“. To pak pro něho znamená, že tento (náš) Vesmír a jeho řád „upadá“ a „spěje k zániku“, ale že zároveň „klade základ pro nějaký nový typ“ řádu, a tím i pro nový vesmír. A aplikuje to pak i na „jakoukoliv konečnou realizaci“ čehokoli v rámci našeho Vesmíru (a zřejmě i v rámci každého možného jiného vesmíru). (Vše viz: Proces a realita, in: 5800, Matematika a dobro, str. 42-43.) Vedle toho ovšem mluví Whitehead také o „trvalosti“, zejména o „věčných objektech“, což nyní raději necháme stranou. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o jinou formulaci toho, o čem se zejména po válce začalo mluvit jako o pozitivní a negativní entropii (entropii a negentropii). Ale to by nebylo dostatečné porozumění: vzrůst entropie (tj. ztráta resp. úpadek organizovanosti, uspořádanosti) nesmí být interpretován jako jeden stav, srovnávaný s jiným, předchozím stavem, nýbrž musí být chápán jako „proces“, jako určitý druh dění (a já dodávám: jako událostné dění v pozadí, v základech), které je možno charakterizovat jako nízkou úroveň a nízký tlak onoho „tíhnutí k novosti“. Sám tento výraz je dosti nevhodný, protože Nové, které by bylo výsledkem (následkem) nějakého tíhnutí, nějakého (vnitrosvětného) tlaku a tlačení, by nemohlo být vskutku „nové“. Původ „nového“ nemůže být hledán v ničem, co tu už bylo a je. „Trivializace“ jakéhokoli „řádu“ (tedy tzv. entropie jako pokles uspořádanosti čili řádu) není žádnou obecnou „zákonitostí“, ale je třeba ji chápat jako pokles či úpadek novotvoření, tudíž nejen jako snížení schopnosti se obnovovat, ale jako snížení frekvence a rozsahu „přicházení“ nového, tedy toho, co tu ještě nebylo. To, co tu ještě nikterak nebylo, nemůže být kauzálně vyvoláno či vytvářeno, produkováno ničím z toho, co tu už bylo. To, co tu už bylo a je, se může stát materiálem pro to, co tu může vzniknout jako zcela nové, neboť každé nové (krom primordiálních úrovní) používá starého (tj. toho. co tu už bylo a je) k uskutečňování, vykonávání, provádění sebe sama a své novosti. Ona Whiteheadem zmíněná „trivializace“ starého spočívá tedy především v tom, že toho starého není dostatečně a smysluplně využíváno k uskutečňování něčeho nového.
(Písek, 061013-1.)

Hermann Broch (2001)

Jestliže se zamyslíme nad výhradou, která vidí v tvorbě transgenních živočichů zločin proti přírodě, pak si musíme položit otázku, nakolik lze odchylku od běžného přírodního a přirozeného běhu událostí považovat za špatnou. Hojně užívané slovní spojení „přírodní katastrofa“ jasně dokládá, že zdaleka ne všechny přírodní a přirozené procesy jsou člověku ku prospěchu. Přírodní zákonitosti, např. gravitační zákon, se vymykají lidským měřítkům dobra a zla, a je jedno, jestli ženou dolů zasněženým svazek lyžaře nebo uvádějí v pohyb sekeru gilotiny. Dobro a zlo vnáší do těchto procesů až pohled člověka. A z tohoto pohledu by bylo narušení přírodních procesů, které by zabránilo katastrofálnímu zemětřesení, jistě hodnoceno kladně. /188/
…
Nelze popřít, že v souvislosti s geneticky manipulovanými organismy existuje jedno obrovské riziko, jímž se veřejnost vůbec nezabývá. Nikdo se neptá, jak velkým rizikům se lidstvo vystaví v případě, že se přenosu genů (z kterékoli výše zmíněné pohnutky) dobrovolně zřekne.
(Máme právo [ne]přenášet geny zvířatům? in: Vesmír 80, 2001, č. 4, str. 187 + 188.)