Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Immanuel Kant ()

Die Gegner des berühmten Mannes hätten aber, um der Aufgabe ein Gnüge zu Tun, sehr tief in die Natur der Vernunft, so fern sie bloß mit reinem Denken beschäftigt ist, hineindringen müssen, welches ihnen ungelegen war. Sie erfanden daher ein bequemeres Mittel, ohne alle Einsicht trotzig zu tun, nämlich, die Berufung auf den gemeinen Menschenverstand. In der Tat ist´s eine große Gabe des Himmels, einen geraden (oder, wie man es neuerlich benannt hat, schlichten) Menschenverstand zu besitzen. Aber man muß ihn durch Taten beweisen, durch das Überlegte und Vernünftige, was man denkt und sagt, nicht aber dadurch, daß, wenn man nichts Kluges zu seiner Rechtfertigung vorzubringen weiß, man sich auf ihn, als ein Orakel beruft. Wenn Einsicht und Wissenschaft auf die Neige / gehen, alsdenn und nicht eher, sich auf den gemeinen Menschenverstand zu berufen, das ist eine von den subtilen Erfindungen neuerer Zeiten, dabei es der schalste Schwätzer mit dem gründlichsten Kopfe getrost aufnehmen, und es mit ihm aushalten kann. So lange aber noch ein kleiner Rest von Einsicht da ist, wird man sich wohl hüten, diese Nothülfe zu ergreifen. Und, beim Lichte besehen, ist diese Appellation nichts anders, als eine Berufung auf das Urteil der Menge; ein Zuklatschen, über das der Philosoph errötet, der populäre Witzling aber triumphiert und trotzig tut. Ich sollte aber doch denken, Hume habe auf einen gesunden Verstand eben so wohl den Anspruch machen können, als Beattie, und noch überdem auf das, was dieser gewiß nicht besaß, nämlich, eine kritische Vernunft, die den gemeinen Verstand in Schranken hält, damit er sich nicht in Spekulationen versteige, oder, wenn bloß von diesen die Rede ist, nichts zu entscheiden begehre, weil er sich über seine Grundsätze nicht zu rechtfertigen versteht; denn nur so allein wird er ein gesunder Verstand bleiben. …
(4595, Werkausgabe Bd.V., Frankfurt a.M. 41982, Prolegomena…, S. 117-18.)

Pierre Aubenque (1962)

(... fakt, že) / Aristotelés v jistém období považoval matematické entity za božské⁶² a shodoval se v tom – spíše než s Platónem – s Xenokratem.⁶³ Ať už jsou matematické skutečnosti, bezprostředně odhalované pravidelným pohybem hvězd, vpuštěny do oblasti božského, anebo naopak kladeny níže než to, co lze vnímat smysly, pravdou v obou případech zůstává, /343/ že naprosto ztrácejí onu zprostředkovatelskou roli, kterou jim přiřkl Platón. Aristotelés soustavně a vytrvale popíral, že by matematika mohla být nástrojem matematizace, tedy idealizace toho, co lze vnímat smysly a co by se díky takovému postupu stalo předmětem vědy. Jak jsme viděli, idea matematické fyziky je Aristotelovi cizí a nejen to: formálně takovou možnost vylučuje.
------------------------------------
⁶² Jak vychází najevo ve zlomku z Protreptiku, který nově odhalil P. Merlan (From Platonism to Neoplatonism, str. 119 n.) a jehož znění ještě rozšířil A.-J. Festugière (Un fragment nouveau de Protreptique d´Aristote). V tomto textu, převzatém u Iamblicha (De communi mathematica scientia, 72,6 nn.), Aristotelés ukazuje nadřazenost matematiky oproti ostatním vědám s poukazem nejenom na její metodickou přesnost, ale i na výtečnost jejího předmětu: díky astronomii. Která je jedním jejím odvětvím, nám skýtá poznání nebeských fenoménů, což jsou „nejbožštější ze smyslově vnímatelných věcí“ (72,27). Nacházíme tu charakteristickou formuli theologie hvězd (viz str. 324, pozn. 3). Jak upozorňuje A.-J. Festugière, říká tento text o matematice velmi přesně to, co Met. I,2 řekne o první filosofii (a v tom také tkví hlavní důvod, proč jej přisoudit Aristotelovi). Sotva lze lépe vyjádřit, že v daném pojetí hraje matematika stejnou roli, která později přejde na první filosofii, tedy na theologii (zatímco matematika si sice uchová důstojnost exemplární vědy, jak lze soudit z četnosti matematických příkladů v Druhých analytikách, nicméně je stále zřetelněji odsouvána na ontologicky druhořadou rovinu vědy o abstraktních entitách). Jak podotýká P. Merlan (From Platonism to Neoplatnonism, str. 187), matematická theologie mladého Aristotela je těsně spřízněna s jeho theologií hvězd.
⁶³ Viz Xenokratés, zl. 16 (Estque numerus, ut Xenocrates censuit, animus ac deus), 34 Heinze (Xenokratés slučoval ideální číslo a matematické číslo). Aristotelés to později popíše slovy „hovořit o matematických jsoucnech, ale nikoli jako matematikové“ (οὐ μαθηματικῶς δέ)“ (Met. XIII,6, 1080b28-29; zl. 37 Heinze).
(Problém bytí u Aristotela, př. M. Pokorný, Praha 2014, str. 342-42 – strana 342 též pod čarou.)

Immanuel Kant (2010)

... Neboť takovým všeobecným, a přece určitým principům se člověk nenaučí snadno od jiných, jimž pouze nejasně tanuly na mysli. Musíme k nim nejprve dospět sami vlastním přemýšlením, a pak je nalézáme i jinde, kde bychom o ně předtím nebyli ani zavadili, protože ani sami autoři nevěděli, že taková myšlenka tvoří základ jejich vlastních úvah. Zato ti, co sami nikdy nemyslí, mají přece dost bystrozraku, aby všechno, co jim bylo ukázáno, vyslídili v tom, co už bylo řečeno dříve, kde to však přesto nikdo spatřit nedokázal.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 39 – § 3.)

Emanuel Rádl (1942)

Protože Aristotelés byl zajedno s Asií a s Egyptem, byla později bez obtíží přijata jeho filosofie jednak alexandrijskou vědou (z velké části orientální) a ještě později arabskými theosofy.
Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností anitkcou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? Nikdy neprokázal, že by svět účelný, rozumný, pochopitelný nebyl – nýbrž předpokládá se teď, že jest náhodný. Předpokládá se tak právem?
Život náhodný není; spekulace o mechaničnosti, pouhé hotovost a bezsmyslnosti života, rozšířené renesancí a novou dobou, jsou už opuštěny; jestliže však není náhodný život, který vládne nad povrchem zemským, jak spojíme účelnost života s náhodností vesmíru?
Aristotelés ovšem chápal i přírodní dějství jako dějství organické, účelné, pochopitelné, rozumné. Rozeznával totiž dvojí dějství, jedno přirozené, druhé násilné. Toto rozlišení, jehož základ jest zřejmě vitální, ba morální, nová doba odstranila. Odstranila je právem?
...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)