Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Immanuel Kant ()

Die Gegner des berühmten Mannes hätten aber, um der Aufgabe ein Gnüge zu Tun, sehr tief in die Natur der Vernunft, so fern sie bloß mit reinem Denken beschäftigt ist, hineindringen müssen, welches ihnen ungelegen war. Sie erfanden daher ein bequemeres Mittel, ohne alle Einsicht trotzig zu tun, nämlich, die Berufung auf den gemeinen Menschenverstand. In der Tat ist´s eine große Gabe des Himmels, einen geraden (oder, wie man es neuerlich benannt hat, schlichten) Menschenverstand zu besitzen. Aber man muß ihn durch Taten beweisen, durch das Überlegte und Vernünftige, was man denkt und sagt, nicht aber dadurch, daß, wenn man nichts Kluges zu seiner Rechtfertigung vorzubringen weiß, man sich auf ihn, als ein Orakel beruft. Wenn Einsicht und Wissenschaft auf die Neige / gehen, alsdenn und nicht eher, sich auf den gemeinen Menschenverstand zu berufen, das ist eine von den subtilen Erfindungen neuerer Zeiten, dabei es der schalste Schwätzer mit dem gründlichsten Kopfe getrost aufnehmen, und es mit ihm aushalten kann. So lange aber noch ein kleiner Rest von Einsicht da ist, wird man sich wohl hüten, diese Nothülfe zu ergreifen. Und, beim Lichte besehen, ist diese Appellation nichts anders, als eine Berufung auf das Urteil der Menge; ein Zuklatschen, über das der Philosoph errötet, der populäre Witzling aber triumphiert und trotzig tut. Ich sollte aber doch denken, Hume habe auf einen gesunden Verstand eben so wohl den Anspruch machen können, als Beattie, und noch überdem auf das, was dieser gewiß nicht besaß, nämlich, eine kritische Vernunft, die den gemeinen Verstand in Schranken hält, damit er sich nicht in Spekulationen versteige, oder, wenn bloß von diesen die Rede ist, nichts zu entscheiden begehre, weil er sich über seine Grundsätze nicht zu rechtfertigen versteht; denn nur so allein wird er ein gesunder Verstand bleiben. …
(4595, Werkausgabe Bd.V., Frankfurt a.M. 41982, Prolegomena…, S. 117-18.)

Immanuel Kant (2010)

... Neboť takovým všeobecným, a přece určitým principům se člověk nenaučí snadno od jiných, jimž pouze nejasně tanuly na mysli. Musíme k nim nejprve dospět sami vlastním přemýšlením, a pak je nalézáme i jinde, kde bychom o ně předtím nebyli ani zavadili, protože ani sami autoři nevěděli, že taková myšlenka tvoří základ jejich vlastních úvah. Zato ti, co sami nikdy nemyslí, mají přece dost bystrozraku, aby všechno, co jim bylo ukázáno, vyslídili v tom, co už bylo řečeno dříve, kde to však přesto nikdo spatřit nedokázal.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 39 – § 3.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Když chce Pierre Teilhard de Chardin charakterizovat tu svou tzv. „chuť žít“, užívá sice dost problematických termínů, ale všechno se zdá naznačovat, že si jejich problematičnosti aspoň někdy a místy je vědom. Tak např. vzpomíná na to, že Edouard le Roy „ve stopách Blondelových“ mluví o „hluboké vůli“ (ve výboru Jiřího Němce, 1970, na str. 175), ale dodává, že nejde o nic menšího než o „energii vesmírné evoluce“ (tamtéž), a důrazně připomíná, že jde o energii, „jejíž napájení a rozvíjení závisí zčásti na nás“ (176). Pak je ovšem třeba jen s velkou opatrností brát jeho slova (umístěná dokonce do nadpisu jednoho oddílku – 176), že „chuť žít“ je něco jako „nejhlubší hnací síla evoluce“. Chyba všech jím užitých termínů, které jsem zmínil (i řady dalších), spočívá v jejich zpředmětňujících konotacích: hnací síla, energie, také přitažlivost, vůle, proces, proud, mechanismus, automatický růst, úporná tendence, zpružina, pohánění apod. Tomu nemůže odpomoci poukaz na „psychickou povahu evoluce“ ani na hloubku „vůle“ (ohlas Nietzscheho pojetí?), pokud nebude znemožněno zpředmětňující chápání „psychiky“ a „vůle“. Zdá se, že Teilhard zašel nejdál, když podtrhl onu zvláštní povahu „energie“ v tom, že „její napájení a rozvíjení závisí zčásti na nás“. Ale právě v tomto bodě se rozhoduje vše: kdo jsme to „my“? Kdo to jsem „já“? O jakou „hnací sílu“ to jde či může jít, že mne může „hnát“ jen „zčásti“, neboť to závisí také na mně? Jak se vůbec mohu vyhnout „působení“ takové „síly“, jak se jí mohu bránit a ubránit? Kdo to jsem ten „já“, co se jí brání anebo co se jí nechá „hnát“, případně s ní „částečně“ spolupracuje? – Mám za to, že onu „hloubku“ musíme chápat především časově, totiž jako hloubku budoucnosti, tedy toho, co ještě není. A to nás musí vést k tomu, abychom přehodnotili a nově pochopili jak onu „sílu“, která přichází z budoucnosti, tak ono „já“, tedy obecně „subjekt“, který musí být na onu ještě nejsoucí, tedy „nepředmětnou sílu“ nějak citlivý, vnímavý, který musí být schopen na ni nějak reagovat a činit z ní něco „přítomného“, tedy „zpřítomňovat ji“ a tak uskutečňovat resp. činit skutkem, provádět to, k čemu tato „síla“ ukazuje a vede, vnášet to do daných situací, do světa daných, jsoucích skutečností.
(Písek, 101115-2.)

Immanuel Kant (2010)

... Neboť takovým všeobecným, a přece určitým principům se člověk nenaučí snadno od jiných, jimž pouze nejasně tanuly na mysli. Musíme k nim nejprve dospět sami vlastním přemýšlením, a pak je nalézáme i jinde, kde bychom o ně předtím nebyli ani zavadili, protože ani sami autoři nevěděli, že taková myšlenka tvoří základ jejich vlastních úvah. Zato ti, co sami nikdy nemyslí, mají přece dost bystrozraku, aby všechno, co jim bylo ukázáno, vyslídili v tom, co už bylo řečeno dříve, kde to však přesto nikdo spatřit nedokázal.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 39 – § 3.)