LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2012)

Co je vlastně jsoucí? Obvykle se tím míní, že něco jest, tj. že to je skutečné. A co když to není skutečné, můžeme o tom říci, že to „jest“? Tak třeba taková sedmička, tj. číslo 7: můžeme říci, že „jest“? Říkáme to ovšem, když třeba počítáme: 10 bez 3 „jest“ 7. Jak jinak bychom to mohli říci – že to „dělá“ 7? Ale nechme toho – jde o čísla: můžeme o číslech říci, že „jsou“? Někteří z nejstarších filosofů měli za to, že jen to, co se naprosto a nikterak nemění, je tou „pravou skutečností“; a právě pythagorejci byli přesvědčeni, že čísla jsou základem všeho. Jak tedy rozhodneme? Nechme tedy zatím stranou, zda lze čísla považovat co cosi „skutečného“, ale odepřeme jim „jsoucnost“ třeba s odůvodněním, že nemají žádnou svou „jsoucnost právě nyní“ (aspoň pokud je právě nemáme na mysli, tedy ve svém vědomí), tedy svou „aktuálnost“. Abychom mohlo o něčem říci, že to opravdu „jest“, musí to mít nějakou svou „aktuálnost“, tj. musí to být právě teď a právě tady. Dnes už takřka nikdo vážně nepočítá s tím, že „jsou“ nějaké skutečnosti, které by mohly být „aktuální“ vždy a trvale. Také to ovšem musíme dobře uvážit: především nemůžeme na ni takového ukázat, protože i to, nač bychom mohli tak dlouho ukazovat, kolik bychom stačili, a které by se (zdánlivě) vůbec neměnilo, by přinejmenším stále měnilo svou polohu, své místo, své „tady“. Víme přece, že tato planeta se pohybu velkou rychlostí jednak kolem slunce, jednak i se sluncem (a ostatními planetami a jejich měsíci) ještě větší rychlostí kolem centra naší Galaxie, ale dokonce ještě větší rychlostí spolu s celou galaxií prostorem mezigalaktickým (a mohli bychom pokračovat dále, ale stejně už dávno nevíme, kam vlastně se pohybujeme). A jak to je s tím „teď“, když to vůbec nejde s tím „tady“? Můžeme uvést třeba jen jako příklad nějaké jsoucno, které by zůstávalo naprosto identické se sebou samým (a tudíž zcela bez proměny), i když je „místně“ unášeno velkou rychlostí neznámo kam? Je sice pravda, že některá (předpokládaná) jsoucna jsou trvalejší než jiná, takže když se některá mění, jiná se zdají zůstávat. Ale to je právě jenom pouhé zdání, závislá na tempu našeho vlastního pozorování a vůbec života. Tzv. jsoucna můžeme seřadit podle toho jak dlouho jsou schopna „trvat“ beze změny tím, čím „jsou“ v každé chvilce, dokud trvají. Ale především neznáme žádné ani nejdéle trvající „jsoucno“, které by někdy nevzniklo a které by – třeba někdy za hodně dlouhou dobu – zase nezaniklo (byť v daleké budoucnosti). Zatím víme, že takovým nesmírně vytrvalým, byť velmi maličkým „jsoucnem“ je proton; nicméně i protony vznikají a zanikají, i když některé vznikly s počátkem našeho Vesmíru, jen málo z jich v dosavadním průběhu vesmírného vývoje už zanikly (a některé ještě zaniknou), a většina z nich možná zanikne až spolu se zánikem Vesmíru. Ale ještě vážnější to je s jejich „nitrem“, s tím, z čeho se „skládají“ (což je nevhodný termín, neboť nejde o žádnou „složeninu“). Nejen uvnitř atomů, ale i uvnitř subatomárních částic se stále něco děje, a nemáme nejmenšího důvodu, proč se domnívat, že by snad na nějakém velmi nízkém nebo nejnižším stupni panovala jakákoli nehybnost.
(Písek, 121023-1.)

Immanuel Kant (1783)

Chceme-li hovořit o nějakém poznání jako o vědě, musíme mít možnost předem přesně stanovit to, čím se liší od všeho poznání ostatního a co je tedy pro ně specifické; v opačném případě hranice věd splývají a žádnou z nich nelze náležitě probrat, jak by odpovídalo její přirozené povaze.
Ať už toto specifikum spočívá v rozdílnosti předmětu poznání, jeho zdrojů či jeho druhu, anebo v rozdílnosti některých či všech těchto stránek dohromady, idea možné vědy a její vlastní domény se tedy zakládá nejprve na něm.
Pokud jde především o zdroje metafyzického poznání, tkví už v jeho pojmu, že nemohou být empirické. Jeho principy (k nimž patří nejen jeho zásady, ale také jeho základní pojmy) nesmějí být tedy nikdy čerpány ze zkušenosti; neboť toto poznání nemá být fyzické, nýbrž právě metafyzické povahy, tj. má se prostírat za hranicemi zkušenosti. Jeho základem nebude tedy ani vnější zkušenost, ani zkušenost vnitřní, z níž vychází empirická psychologie. Je to tedy poznání a priori čili poznání z čistého rozvažování a čistého rozumu.
Potud by se však toto poznání v ničem nelišilo od čisté matematiky; bude se tedy muset nazývat čistým poznáním filozofickým; co se týče významu tohoto výrazu, dovolávám se Kritiky čistého rozumu, str. 712* a násl., kde byl rozdíl tohoto dvojího způsobu užívání rozumu zřetelně a důkladně probrán. – Tolik tedy o pramenech metafyzického poznání.
(7024, Prolegomena ..., Praha 1992, § 1, str. 32.)

Immanuel Kant (1781-1787)

Es ist also wenigstens eine der näheren Untersuchung noch benötigte Frage: ob es ein dergleichen von der Erfahrung und selbst von allen Eindrücken der Sinne unabhängiges Erkenntnis gebe. Man nennt solche Erkenntnisse a priori, und unterscheidet sie von den empirischen, die ihre Quellen a posteriori, nämlich in der Erfahrung, haben.
Jener Ausdruck ist indessen noch nicht bestimmt genug, um den ganzen Sinn, der vorgelegten Frage angemessen, zu bezeichnen. Denn ...
(4045, Kritik der reinen Vernunft, Reclam, Leipzig 1971, S. 47.)

Immanuel Kant (1781; 1787)

... Ich mußte also das Wissen aufheben, um zum Glauben Platz zu Bekommen, und der Dogmatism der Metaphysik, d. i. das Voruteil, in ihr ohne Kritik der reinen Vernunft fortzukommen, ist die wahre Quelle alles der Moralität widerstreitenden Unglaubens, der jederzeit gar sehr dogmatisch ist.
(4045, Kritik der reinen Vernunft, Reclam, Leipzig 1971, Vorrede zur 2. Aufl., S. 32 – B XXX.)