Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Immanuel Kant ()

Die Gegner des berühmten Mannes hätten aber, um der Aufgabe ein Gnüge zu Tun, sehr tief in die Natur der Vernunft, so fern sie bloß mit reinem Denken beschäftigt ist, hineindringen müssen, welches ihnen ungelegen war. Sie erfanden daher ein bequemeres Mittel, ohne alle Einsicht trotzig zu tun, nämlich, die Berufung auf den gemeinen Menschenverstand. In der Tat ist´s eine große Gabe des Himmels, einen geraden (oder, wie man es neuerlich benannt hat, schlichten) Menschenverstand zu besitzen. Aber man muß ihn durch Taten beweisen, durch das Überlegte und Vernünftige, was man denkt und sagt, nicht aber dadurch, daß, wenn man nichts Kluges zu seiner Rechtfertigung vorzubringen weiß, man sich auf ihn, als ein Orakel beruft. Wenn Einsicht und Wissenschaft auf die Neige / gehen, alsdenn und nicht eher, sich auf den gemeinen Menschenverstand zu berufen, das ist eine von den subtilen Erfindungen neuerer Zeiten, dabei es der schalste Schwätzer mit dem gründlichsten Kopfe getrost aufnehmen, und es mit ihm aushalten kann. So lange aber noch ein kleiner Rest von Einsicht da ist, wird man sich wohl hüten, diese Nothülfe zu ergreifen. Und, beim Lichte besehen, ist diese Appellation nichts anders, als eine Berufung auf das Urteil der Menge; ein Zuklatschen, über das der Philosoph errötet, der populäre Witzling aber triumphiert und trotzig tut. Ich sollte aber doch denken, Hume habe auf einen gesunden Verstand eben so wohl den Anspruch machen können, als Beattie, und noch überdem auf das, was dieser gewiß nicht besaß, nämlich, eine kritische Vernunft, die den gemeinen Verstand in Schranken hält, damit er sich nicht in Spekulationen versteige, oder, wenn bloß von diesen die Rede ist, nichts zu entscheiden begehre, weil er sich über seine Grundsätze nicht zu rechtfertigen versteht; denn nur so allein wird er ein gesunder Verstand bleiben. …
(4595, Werkausgabe Bd.V., Frankfurt a.M. 41982, Prolegomena…, S. 117-18.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Od lidí, kteří se považovali za zcela ortodoxní, mě oddělovalo to, že historické otevření se bylo pro mě ve srovnání s otevřením duchovním druhotným. Duchovní otevření se, vnitřní otevření se ducha je reálné. Historické otevření se je symbolické, je symbolikou ducha. Všechny události světového /224/ či historického života podstaty jsou pouze symbolikou událostí duchovních. Ale v historii jsou průlomy metahistorie a to, co je v historii metahistorické, získává historický charakter. Slovo, řečené v evangeliu nedokonalým lidským jazykem, pro mě získává význam určující můj osud, pro mě má plný smysl ne proto, že si osvojuji evangelium zevnitř, jako zevnitř dané otevření, ale proto, že se otevírám, dešifruji v něm centrální události ducha, mystérium ducha. Proto u mě nabývá velikého významu filosofická kritika. Překonání osvícenství musí znamenat ne jeho úplné popření, ani návrat ke stavu před osvícenstvím, ale dosažení stavu vyššího, než je osvícenství, ve které vejdou jeho kladná vítězství. Mám na mysli především osvícenství v hlubším, kantovském smyslu plnoletosti a svobodné samostatné činnosti ducha. Nezřídka mě nazývali „modernistou“ na pravoslavné půdě. Nemám příliš rád toto slovo; staví pravdu do příliš velké závislosti na čase. Jsem ovšem modernista, ale v tom smyslu, že uznávám možnost tvůrčího procesu v křesťanství, možnost novosti. Nevěřím v nehybnost vědomí; vědomí se může očišťovat, rozšiřovat a prohlubovat, a proto mnoho nového a nově se mu otevírá. Pravda je věčná a věčné je pouze to, co je z pravdy. Potvrzovat relativismus pravdy je oportunistická lež. Vůbec nejsem relativista a pragmatik. Ale existují stupně v odhalování pravdy, jsou možná odstupňování pravdy. Pravda na nás nepadá svrchu, jako nějaký zářivý předmět, ona je také cestou života, získává se v duchovním boji, v pohybu. Nejvíce nepřijatelný je naivní realismus v chápání odkrývání. S mnohými představiteli ruského náboženského myšlení na začátku 20. století mě spojovala veliká naděje, že je možné odhalování v křesťanství, nové vylití Ducha svatého. Tuto naději měl i mně cizí a nepřátelský /225/ Pavel Florenskij. Otázky o vztahu křesťanství k tvorbě, ke kultuře, ke společenskému životu vyžadovaly nová pojetí a nová řešení. Existuje věčná pravda křesťanství a ta nezávisí na čase, ale křesťanství ve své historické, tj. relativní formě se chýlilo ke konci. Nová epocha v křesťanství se vyjadřovala hlavně v kritice a předtuchách. Vždycky se mi zdálo nemístným a nejapným, když mě obviňovali z herezí. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 223-24.)

Immanuel Kant (2010)

... Neboť takovým všeobecným, a přece určitým principům se člověk nenaučí snadno od jiných, jimž pouze nejasně tanuly na mysli. Musíme k nim nejprve dospět sami vlastním přemýšlením, a pak je nalézáme i jinde, kde bychom o ně předtím nebyli ani zavadili, protože ani sami autoři nevěděli, že taková myšlenka tvoří základ jejich vlastních úvah. Zato ti, co sami nikdy nemyslí, mají přece dost bystrozraku, aby všechno, co jim bylo ukázáno, vyslídili v tom, co už bylo řečeno dříve, kde to však přesto nikdo spatřit nedokázal.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 39 – § 3.)

Immanuel Kant (2010)

... Neboť takovým všeobecným, a přece určitým principům se člověk nenaučí snadno od jiných, jimž pouze nejasně tanuly na mysli. Musíme k nim nejprve dospět sami vlastním přemýšlením, a pak je nalézáme i jinde, kde bychom o ně předtím nebyli ani zavadili, protože ani sami autoři nevěděli, že taková myšlenka tvoří základ jejich vlastních úvah. Zato ti, co sami nikdy nemyslí, mají přece dost bystrozraku, aby všechno, co jim bylo ukázáno, vyslídili v tom, co už bylo řečeno dříve, kde to však přesto nikdo spatřit nedokázal.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 39 – § 3.)

Immanuel Kant (2010)

Závěrem tohoto paragrafu tedy je, že metafyzika má vlastně co dělat se syntetickými větami a priori, o něž jí jedině jde, k čemuž je zajisté zapotřebí mnoha rozborů jejích pojmů, tudíž analytických soudů, při čemž se však postupuje nejinak než u každého jiného druhu poznání, kde se rozborem snažíme pouze své pojmy učinit zřetelnými. Podstatným obsahem metafyziky je však vytváření poznání a priori, a to jak podle názoru, tak podle pojmů, a nakonec též syntetických vět a priori ve filosofickém poznání.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 38 – § 2.)