LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Immanuel Kant (1783)

Es gibt gelehrte, denen die Geschichte der Philosophie (der alten sowohl, als neuen) selbst ihre Philosophie ist, vor diese sind gegenwärtige Prolegomena nicht geschrieben. Sie müssen warten, bis diejenigen, die aus den Quellen der Vernunft selbst zu schöpfen bemöhet sind, ihre Sache werden ausgemacht haben, und alsdenn wird an ihnen die Reihe sein, von dem Geschehenen der Welt Nachricht zu geben. Widrigenfalls kann nichts gesagt werden, was ihrer│Meinung nach nicht schon sonst gesagt worden ist, und in der Tat mag dieses auxch als eine untrügliche Vorhersagung vor alles Künftige gelten; denn da der menschliche Verstand über unzählige Gegenstände viele Jahrhunderte hindurch auf mancherlei Weise geschwärmt hat, so kann es nicht leicht fehlen, daß nicht zu jedem Neuen etwas Altes gefunden werden sollte, was damit einige Ähnlichkeit hätte.
(Prolegomena …, in: 4595, Schriften – Werkausgabe Bd V, S. 113 – A 3, 4, 5.)

Immanuel Kant (1783)

Zu fragen: ob eine Wissenschaft auch wohl möglich sei, setzt voraus, daß man an der Wirklichkeit derselben zweifle. Ein solcher Zweifel aber beleidigt jedermann, dessen ganze Habseligkeit vielleicht in diesem vermeinten Kleinode bestehen möchte; und daher mag sich der, so sich diesen Zweifel entfallen läßt, nur immer auf Widerstand von allen Seiten gefaßt machen. Einige werden in stolzem Bewußtsein ihres alten, und eben daher vor rechtmäßig gehaltenen Besitzes, mit ihren metaphysischen Kompendien in der Hand, auf ihn mit Verachtung herabsehen; andere, die nirgend etwas sehen, als was mit dem einerlei ist, was sie schon sonst irgendwo gesehen haben, werden ihn nicht verstehen, und alles wird einige Zeit hindurch so bleiben, als ob gar nichts vorgefallen wäre, was eine nahe Veränderung besorgen oder hoffen ließe.
(Prolegomena …, in: 4595, Schriften – Werkausgabe Bd V, S. 114 – A 6.)

Immanuel Kant (1785)

Mezi všemi praktickými poznatky se tedy mravní zákony i se všemi svými principy nejen liší podstatně od všech ostatních, které obsahují něco empirického, nýbrž celá morální filosofie se zcela zakládá na své čisté složce, a je-li aplikována na člověka, pak nepřijímá nic ze znalostí o člověku (antropologie), nýbrž dává mu jako rozumné bytosti zákony a priori, které arci vyžadují ještě soudnost vybroušenou zkušeností, aby se jednak mohlo rozlišit, v kterých případech jich lze použít, a jednak aby se jim zajistil vstup do lidské vůle a důraz na jejich provádění. Ježto je totiž vůle afikována tolika náklonnostmi, je sice způsobilá k ideji čistého praktického rozumu, avšak není tak beze všeho s to ji konkrétně uplatnit v proměnách lidského života.
(6424, Základy metafyziky mravů, př. L.Menzel, Praha 1974, str. 13.)

Immanuel Kant (1783)

Metafyzika přírody, právě tak jako metafyzika mravů, zejména však kritika rozumu, odvažujícího se používat vlastní křídla, která předchází jako průprava (propedeuticky), jsou tedy jediné tím, co můžeme nazývat filosofií v pravém smyslu slova. Filosofii jde vlastně jen o moudrost, ale prostřednictvím vědy. Je to jediná cesta, která, je-li jednou proražena, nikdy nezaroste a nedovolí žádná zbloudění. Matematika, přírodověda, dokonce i empirická znalost člověka mají sice velkou cenu jako prostředky, většinou k nahodilým, ale přesto nakonec nutným a podstatným účelům lidstva. Docilují toho však jen prostřednictvím rozumového poznání z čistých pojmů, které – ať je nazýváme jakkoli – není vlastně ničím jiným než metafyzikou.
Právě proto je také metafyzika završením veškeré kultury lidského rozumu a jako takové je nepostradatelná, i když její vliv jakožto vědy na jisté konkrétní účely ponecháme stranou. Metafyzika totiž zkoumá rozum co do jeho elementů a nejvyšších maxim, které musí u některých věd tvořit dokonce základ jejich možnosti, u všech pak základ jejich používání. To, že metafyzika jako pouhá spekulace slouží spíše k tomu, aby zabránila omylům, než aby rozšířila poznání, není její ceně na újmu, nýbrž jí to díky jejímu cenzurnímu úřadu, který zajišťuje obecný pořádek a svornost, ba prospěch vědecké obce, spíše dodává na vážnosti a důstojnosti a její odvážné a plodné zpracování brání tomu, abychom se vzdalovali od hlavního účelu, obecné blaženosti.
(7178, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, str. 502 – B 878-9, A 850-1.) 03-04

Immanuel Kant (1783)

(… odpůrci onoho znamenitého muže…) Vynalezli proto pohodlnější prostředek, jak vzdorovat bez nahlédnutí, tj. odvolali se k zdravému lidskému rozumu. Je to vskutku velký dar nebes mít prostý (či, jak se tomu od nedávné doby říká, přirozený) lidský rozum. Je však nutné prokázat ho činy, uváženým a rozumným myšlením a jedná/ním, a nikoli tím, že neumíme-li uvést nic chytrého k jeho ospravedlnění, dovoláváme se ho jako nějakého orákula. Odvolávat se na zdravý lidský rozum, když nahlédnutí a věda jsou v koncích, tehdy a ne dříve, to je jeden ze subtilních výmyslů novější doby, jehož pomocí se může i ten nejpustší žvanil klidně měřit s tou nejdůkladnější hlavou a v tomto zápolení obstát. Dokud však si člověk uchová ještě malý zbytek jasné mysli, bude se mít jaksepatří na pozoru, aby sahal po tomto prostředku z nouze. A posvítíme-li si na věc blíže, shledáme, že tato apelace neznamená nic jiného než dovolávat se mínění davu – pochvalného potlesku, při kterém se filosof červená, ale populární šprýmař triumfuje a vypíná se. Já bych však přece jen myslel, že Hume si mohl dělat nárok na zdravý rozum právě tak dobře jako Beattie a navíc ještě na to, co Beattie jistě neměl, totiž na rozum kritický, který udržuje onen zdravý rozum v mezích, aby se nepouštěl do spekulací, či pokud je už výslovně o nich řeč, aby si netroufal nic rozhodovat, protože nedovede zdůvodnit své vlastní zásady; jen tak totiž zůstane „zdravým rozumem“. …(xxxx, Prolegomena ke každé příští metafyzice…, Praha 1992, s. 26-27.)