Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Každý pojem má dvě složky, totiž složku pojímající („uchopující“ něco) a složku pojatou (něco pojaté, „uchopené“). O tom „pojatém“ můžeme mít docela zřetelné a jasné vědomí, můžeme je zkoumat, srovnávat s jinými podobnými atd., ale zejména se pokoušet si ověřovat jeho „správnost“ v „praxi“, tedy při práci se „skutečností“; naproti tomu o složce pojímající nemáme vůbec jasno, nemůžeme o ní říci nic určitého a nevíme, jakým způsobem by bylo možno ji zkoumat. To je také důvodem toho, že máme jen omezené možnosti, jak zkoumat vztah mezi oběma těmito složkami; je tu dokonce otevřený problém, jde-li vůbec o složky jedné skutečnosti, totiž „pojmu“, a nemáme-li spíše termín „pojem“ vyhradit pouze pro jednu z nich, zřejmě nejspíš pro složku pojímající, zatímco bychom pro složku „toho pojatého“ měli zvolit pojmenování jiné (my kupříkladu budeme mluvit o tzv. intencionálním modelu nebo konstruktu). V takovém případě musíme termínu „pojem“ užívat důsledně pro něco sice skutečného, ale nikoli předmětného, resp. nikoli plně předmětného, vyznačujícího se jen některými parametry, a to většinou ve vztahu více pojmů mezi sebou (hlavně pokud jde o tzv. obecnost a naopak relativní zkonkrétněnost).
(Písek, 140207-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Rádl (v Patočkově vstřícné interpretaci) mluví „o tom, že moderní filosofie nepochopila morální svět, poněvadž zavedla vládu konstruovaných pojmů, jimiž skutečnosti možno ovládat, ale nikoli pochopit, porozumět jim“ (Věčnost a dějinnost, 2007, str. 14–15). Tak by se zdálo, že etymologické konotace slova „pojem“ (už latinské „conceptus“!) jako by nedovolovaly reinterpretovat příslušný význam tak, aby tam to „násilnictví“ (onoho „uchopování“ a „držení“ atd.) bylo oslabeno, případně aby tam už vůbec nebylo bráno vážně (ostatně docela obdobně, jako nadále mluvíme o východu nebo západu slunce, ačkoli jsme už dávno opustili geocentrismus). Chybou je ovšem zaměňování pojmů samých a jejich „pojatého“ (latinské „conceptum“, v mužském rodě „conceptus“); a další chybou je nerozlišování „pojatého“ a „míněného“. Mám za to, že je třeba trvat na tom, že pojem nemá žádnou samostatnost a svébytnost, ale že je určitou součástí myšlenkového aktu (řečeno s Brentanem: je jeho inherentní součástí, něčím jako malým prográmkem, ovlivňujícím příslušný myšlenkový, tedy intencionální akt). Proto o něm nelze mnoho říci, neboť je zvnějšku nepřístupný, tj. na pojem lze usuzovat, ale nelze jej přímo „nahlížet“. Naproti tomu lze nahlížet to, co je tím pojmeme „pojato“, tedy „to pojaté“, neboť to je něco myšlenkově vytvořeného, modelovaného, konstruovaného (a v některých případech lze v tom dotvořování a dokonstruovávání pokračovat tak, že se ustaví a buduje jakoby zvláštní disciplína – např. trigonometrie, později analytická geometrie). Jisté problémy nastávají tam, kde u pouhých konstrukcí nezůstane, ale kde s jejich pomocí a jejich prostřednictvím míříme dál na co si skutečného (podle Rádla to pak vypadá, jako že „vykrajujeme“ z chaosu informací o okolních skutečnostech nějaké jakoby samostatné „předměty“ a považujeme je – právem či neprávem – za skutečnosti. A právě v takovýchto případech nelze uplatňovat onen spoluvýznam slov pojímání, pojem atd., který znamená uchopování, zmocňování se, násilného ovládání apod.
(Písek, 120330-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Pojem je vždycky pojmem něčeho, co je oním pojmem pojímáno; v tom smyslu můžeme mluvit o tom, že každý pojem má svůj „předmět“. Když něco takového ovšem řekneme (když použijeme takové formulace), tak o „pojmu“ nejen mluvíme (a něco říkáme), ale na „pojem“ také myslíme. A to znamená, že si musíme klást otázku, může-li v tomto smyslu být pojem sám pojímán jako předmět, zejména když chceme uvažovat o „pojmu pojmu“. Patočka např. (Negat. platon., 6647, str. 53) říká, že „pojem je nutně předmět“; říká to krátce po té, když řekl: „představovat, tj. stavět (duchovně) před sebe (což znamená vždy zároveň pod sebe), je možno přirozeně pouze předměty“ (dtto). (Z toho by bylo ostatně možno vyvodit i to, že pojem je možno si také představovat, nejen tedy „mínit pojmem“.) Zároveň je však Patočka sám přesvědčen, že „idea“ „není původně ani předmět, ani pojem“ (dtto). Z toho zřetelně vysvítá, že si Patočka dost pojmově neupřesnil rozdíl mezi „předmětem“ jako cílem pojímání (případně cílem intence jednoho typu) na jedné straně a mezi předmětem jakožto míněnou „skutečností“, která někdy může mít předmětný charakter (nebo aspoň předmětnou stránku), aniž by se však k nějaké další předmětné (ryze nebo jen částečně předmětné) skutečnosti intencionálně vztahovala. Jinak by Patočkovi muselo být naprosto jasné, že je zcela zbytečná zdůrazňovat, že „idea“ není ani předmět, ani pojem“, neboť „idea“ v Patočkově smyslu je přece „skutečná“, je to „skutečnost“, byť nepředmětná. Nicméně se nemůžeme nyní netázat, jaký je tedy vztah mezi tím, jak se k nějaké skutečnosti (intencionálně) vztahuje pojem, a jak se naproti tomu k téže skutečnosti vztahuje „idea“; a právě tak nemůžeme zapomenout na další otázku, jak můžeme vůbec mínit „ideu“, tj. jak se může „idea“ stávat intencionálním „cílem“ našeho mínění, našeho pojmového myšlen, tedy pojmu. Tady se zdá, že se budeme muset vážně zabývat touto problematikou a to konkrétně revizí ne už jenom Patočkova ale i svého vlastního chápání „pojmu“ a způsobu jeho vztahování jak k předmětnosti, tak k nepředmětnosti (a to bez ohledu na to, zda jde o skutečnost, která se už dále k ničemu intencionálně nevztahuje, nebo zda jde o něco rovněž skutečného, co se však dále intencionálně k něčemu dalšímu vztahuje).
(Písek, 141117-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Tážeme-li se, v jakém vztahu je pojem ke změně, musíme nejprve zásadně odlišit změnu (a eventuelně neměnnost jako jednu z možností změny, která tak je anulována), která je vlastní pojmu, resp. aktu pojímání, od změny, k níž se pojem jakožto pojímající vztahuje, kterou míní a kterou tak svým pojímáním jakoby „uchopuje“. Němci běžně mluví (přinejmenším od dob Hegelových) o „vývoji pojmu“ (Begriffsentwicklung), případně o proměnách pojmu (Begriffswandel), ale také o dějinách pojmu (Begriffsgeschichte), a to navzdory tomu, že hlavní význam a přímo sám smysl pojmu a pojmovosti je garance totožnosti toho, k čemu se pojem (a jeho prostřednictvím myšlení a vědomí vůbec) vztahuje. Po mém soudu onoho cíle, totiž dosažení či zachování totožnosti, je (a musí být) dosahováno konstrukcí pojmového modelu (tzv. „předmětu“), zatímco pojem sám nemusí a v jistém smyslu ani nemůže být neměnný, jestliže ho chápeme jako jakýsi „program“, zabezpečující ono soustředění myšlení na zcela určité „myšlené“. Myšlení samo je natolik hybné, proměnlivé, ba často prchavé, že neměnící se program, tj. neměnný pojem pojímající, by nemohl mít šanci nic podobného zajistit. Skutečným, ba vlastním problémem vztahu pojmu ke změně je proměnlivost „skutečnosti“, která je sice proměnlivá, ale má být pojata ve své jednotě (nerovnající se neměnnosti!).
(Písek, 130420–3.)