Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Reflexe je myšlenkový, tedy „kulturní“ vynález, jehož všeobecný význam nesmí být přeceňován, ale jehož naprostá nezbytnost v některých ohledech musí být respektována. Podobně jako „pojmovost“ je i „reflexe“ či „reflexivnost“ velmi nakažlivá, zejména pro některé lidi; a zároveň má vůči ní mnoho lidí averzi nebo aspoň nechuť (možná právě pro její vtíravost a hlavně jakousi zvláštní tendenci k „emancipaci“ od lidských úmyslů a přání).A ještě jednu okolnost či přináležitost musíme zmínit: jako každý vynález vůbec, tak i tento je – zejména v počátečních dobách uplatňování – velmi „náchylný“ k zneužívání (lépe: k tomu, aby ho bylo zneužíváno). Tak, jako bylo pojmovosti velmi brzo zneužíváno ze strany rétorů a sofistů, tak bylo a dosud je prostředkům reflexe často vystavováno samo kritické myšlení, a to v ideologickém převleku, takže je reflexe jen napodobována, a to proti nejvlastnější povaze tohoto pozoruhodného myšlenkového vynálezu. Na rozdíl od sofistického zneužití pojmovosti, kterému lze čelit právě novými a novými reflexemi (takže sofistické argumenty nemají dlouhodobou odolnost a spoléhají jen na nedostatečnou myšlenkovou i věcnou vzdělanost lidí, tedy jinak řečeno spoléhají na to, že se lidé nechají oklamat a „ukecat“), reflexe má mnohem větší odolnost proti zneužití, neboť je schopna podrobit přezkoumávání každou myšlenku, každý výrok, každou „pozici“ a její „východisko“ – a dokonce i své vlastní výkony a jejich výsledky. Každá reflexe může být prověřována dalšími reflexemi, a tak to platí vlastně takřka bez omezení. Právě to však se může stát novým kamenem úrazu: ustavičně nové reflexe dříve nebo později ztrácejí nejen svou přesvědčivost (to záležití na vyškolenosti a vytrénovanosti reflektujícího, a jejich vady je možno v dalších reflexích odhalovat), ale také kus solidnosti, pevnosti a spolehlivosti. Zkrátka a dobře: kritičnost má v reflexi velikou oporu, ale nesmí to být opora jediná. Nejde jen o to, že aktuální myšlenková orientace reflektujícího myslitele je dalšími a dalšími reflexemi rozostřována, takže se musí uchylovat k různým „formalismům“ (podobně jako v matematice), ale zejména proto, že i nejbystřejší a nejkritičtěji zpětně prověřovaná reflexe a reflektovanost se sama o sobě, bez další pomoci, vposledu sama ocitá jakoby beze dna, bez pevné základny a končí v neurčitosti, nerozhodnutosti a zpochybnění všeho, čímž se zvrhá vlastně v opak toho, kvůli čemu byla zprvu ceněna.
(Písek, 080826-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Søren Kierkegaard je takřka prototypem myslitele, který se noří svými reflexemi stále hlouběji, a když zjišťuje, že nedosahuje žádného pevného dna, odkládá reflexi a jakoby se vrhá do říše toho, co nelze kriticky myslet, na co je možno se jen prostě resp. naivně (dětsky) spolehnout. Tato jakoby vnitřní rozdělenost či rozlomenost Kiekegaardova myšlení mu znemožňuje se myšlenkově vnitřně (tedy nejen logicky) pevně sjednotit, integrovat své myšlení, aby dalším reflexím odolalo, ale uvolňuje cestu vposledu čemukoli (u něho to bylo křesťanství nebo alespoň něco z křesťanství, ale ani zde se Kierkegaard nikdy nepovažoval a ani jiným nepředstavoval jako křesťan, nýbrž jen jako ten, kdo dobře a přesně ví, co to křesťanství opravdu jest). Právě z tohoto důvodu nelze Kiekegaarda považovat za filosofa, a dokonce nelze ani za použití jeho myšlenek (často cenných filosofémat) jeho filosofii dodatečně rekonstruovat, neboť na základě jeho myšlenek a filosofémat lze vybudovat hned několik filosofií, a to podle toho, jak selektivně si takový interpret bude počínat. Kierkegaard si ovšem v důsledku svého stále dál postupujícího reflektování (a díky němu) i tuto okolnost uvědomuje, a proto se nelze divit, když třeba na jednom místě ve svých denících (VIII A 92) říká, že „neštěstím naší doby je rozum a reflexe“. A jakoby to říkal sám o sobě: „Žádný bezprostřední nadšenec nám už nebude moci pomoci: neboť reflexe doby jej pozře“. Bylo to sice zčásti správné rozpoznání, ale bylo víceznačné, otvíralo nemalé možnosti nepochopení a bylo příliš snadno zneužitelné (Sartre to kdysi skvěle ukazoval na poválečné diskusi přesvědčeného francouzského komunisty s poněkud nerozhodným a možná rozhodnutí neschopným a proto selhávajícím demokratem, jak to popsal ve svých Cestách svobody).
(Písek, 080826-2.)

2. Kor 2 ()

1Toto jsem pak sobě uložil, abych k vám zase s zámutkem nepřišel. 2Nebo jestliže já vás zarmoutím, i kdo jest, ješto by mne obveselil, než ten, kterýž jest ode mne zarmoucen? 3A protoť jsem vám to nepsal, abych přijda k vám, neměl zámutku z těch, z nichž bych se měl radovati, doufaje o všech vás, že radost má jest všech vás radost. 4...
2 Kor 2, 1-3
(6630, Biblí svatá, pův. kralic. vyd. 1579-93, Kutná Hora 1940, NZ, str. 183.)

Žalm ()

3Hospodine, co jest člověk, že se znáš k němu, a syn člověka, že ho sobě tak vážíš? 4Člověk marnosti podobný jest, dnové jeho jsou jako stín pomíjející.
Žalm 144, 3
(6630, Biblí svatá, pův. kralic. vyd. 1579-93, Kutná Hora 1940, str. 560.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Pozoruhodný rakouský katolický historik a publicista, Friedrich Heer, jednou prohlásil, že „duch je tou nejnebezpečnější věcí, která existuje“ („Geist ist die gefährlichste Sache, die es gibt“). Měl velkou pravdu; ale není to v žádném případě důvod, proč před „duchem“ varovat, leda jen před jeho zneužitím anebo před jeho zvráceností. To platí také pro reflexi, protože reflexe je jednak vynálezem ducha, jednak významným prostředkem jeho růstu a prohlubování. Duch bez reflexe není žádných duchem (to věděl už Hegel, dalo by se – nehegelovsky – říci, že „Duch an sich“ vlastně žádným Duchem není a být nemůže) anebo jen velmi slabým a chabým duchem. Ale reflexe musí zůstávat ve službách ducha, a ovšem především ve službách Pravdy, které má a musí sloužit také každý „duch“ (neboť jinak od Pravdy „odpadne“ a bude jako „duch“ zavržen). Ono evangelijní „v Duchu a Pravdě“ vlastně vyjadřuje ve stručnosti vše: celý lidský život, ano celý běh světa má svou perspektivu jen v „Duchu a Pravdě“. A cesta k takovému životu není v žádném případě cestou k programovému „prosťáctví“ ani k jakémukoli „oprošťování“, které by mělo smysl a cíl samo v sobě. Reflexe jistě znamená vždycky také sebeomezení (zejména pak vidění vlastních „mezí“ a vlastní „omezenosti“), ale jde vždy o omezení v zájmu čehosi vyššího, v zájmu růstu a rozvíjení či spíše vzestupu k něčemu vyššímu. A každý krok „výš“ bývá nebezpečný, protože hrozí „pádem“ z větší výšky. Reflexe je proto nutně spjata s odvahou, ale nikoli se ztřeštěností. Právě proto se ten, kdo reflexe a reflektování přehání, dostává v posledu do jakéhosi „vakua“, „vzduchoprázdna“, neboť reflexe musí být vždycky určitý cíl a tím také „základ“ (neboť bez „základu“ nelze mluvit o něčem jako o „cíli“, ale to by potřebovalo zvláštní výklad). Přehnané provádění reflexe se vždycky nakonec dostane do situace, kdy ztrácí jakýkoli „základ“ pod nohama, a tak se ukáže jako „bezedná“. V tom je také jedna z jejích nebezpečných stránek; reflexe jako aktivita a schopnost reflektovat je v jistém smyslu jakási intelektuální „ctnost“ a – vzpomeneme-li na Aristotelovo dělení – náleží mezi ty ctnosti, pro které je závazná jakási „střednost“ – ostatně podobně, jako tomu je s odvahou obecně: člověk málo odvážný je zbabělec a strašpytel, člověk příliš odvážný je šílenec, odvážný musí každý být „přiměřeně“. A to platí také pro odvahu reflektovat.
(Písek, 081001–3.)