LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Heller (2005)

Podle křesťanského učení jest cílem lidského života spasení. Kdo je nezískal, ztratil vše. Spasení je osvobození od sebe sama. Uskutečňuje se skrze víru. Víra není názor, třeba i o Bohu, nýbrž zřeknutí se sebe sama. Je tedy poslušností, ba rovnou a přímo, souhlasem s rozsudkem smrti nad sebou samým. – S vírou těsně souvisí pokání. Víra a pokání je vlastně vnitřně jediný pohyb. Ježíš říká: Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mar. 1,15). Pokání je poznání a vyznání, že tento rozsudek smrti nade mou je spravedlivý. Boží „ne“ k lidské sebestřednosti. Ne k člověku jest ovocem hříchu. Hřích pak pochází především z toho, že člověk chce mít, vlastnit. Světský člověk chce mít štěstí, bohatství, slávu atd. Obojí je stejný hřích, neboť oba svou vůlí k vlastnictví kladou Bohu podmínky. Oba nechtějí být zcela a naprosto odkázáni na Boha samého a na jeho pouhou milost, nýbrž chtějí být alespoň v něčem, alespoň trochu božími partnery jako ti, kteří už mají něco předem jisté. Bůh chce naproti tomu, abychom neměli nic, také jej abychom neměli (k dispozici, ve svém vlastnictví), nýbrž on sám chce mít nás, chce nás učinit svým vlastnictvím a svým nástrojem, ale tak, abych za to na něm nic nechtěli a nevymáhali, abychom proti němu nevznášeli žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Právě smrtí se člověku zřetelně ukazuje, že nemůže proti Bohu mít a vznést žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Toto určení k smrti je však pro starého člověka pohoršením. /190/ Všecky soteriologické náboženské systémy se pokoušejí o to, vysvobodit člověka od smrti. Křesťanství však není žádný soteriologický náboženský systém, nýbrž pravda o člověku a o jeho určení. (Není žádné pravdy o Bohu, protože Bůh jest pravda.) Proto se pravé křesťanství nesnaží člověka od smrtzi osvobodit, nýbrž ukázat mu nezbytnost smrti a smysl smrti.
(Podvečerní děkování, Vyšehrad, Praha 2005, str. 189.)

Immanuel Kant (1783)

Chceme-li hovořit o nějakém poznání jako o vědě, musíme mít možnost předem přesně stanovit to, čím se liší od všeho poznání ostatního a co je tedy pro ně specifické; v opačném případě hranice věd splývají a žádnou z nich nelze náležitě probrat, jak by odpovídalo její přirozené povaze.
Ať už toto specifikum spočívá v rozdílnosti předmětu poznání, jeho zdrojů či jeho druhu, anebo v rozdílnosti některých či všech těchto stránek dohromady, idea možné vědy a její vlastní domény se tedy zakládá nejprve na něm.
Pokud jde především o zdroje metafyzického poznání, tkví už v jeho pojmu, že nemohou být empirické. Jeho principy (k nimž patří nejen jeho zásady, ale také jeho základní pojmy) nesmějí být tedy nikdy čerpány ze zkušenosti; neboť toto poznání nemá být fyzické, nýbrž právě metafyzické povahy, tj. má se prostírat za hranicemi zkušenosti. Jeho základem nebude tedy ani vnější zkušenost, ani zkušenost vnitřní, z níž vychází empirická psychologie. Je to tedy poznání a priori čili poznání z čistého rozvažování a čistého rozumu.
Potud by se však toto poznání v ničem nelišilo od čisté matematiky; bude se tedy muset nazývat čistým poznáním filozofickým; co se týče významu tohoto výrazu, dovolávám se Kritiky čistého rozumu, str. 712* a násl., kde byl rozdíl tohoto dvojího způsobu užívání rozumu zřetelně a důkladně probrán. – Tolik tedy o pramenech metafyzického poznání.
(7024, Prolegomena ..., Praha 1992, § 1, str. 32.)

Immanuel Kant (1781-1787)

Es ist also wenigstens eine der näheren Untersuchung noch benötigte Frage: ob es ein dergleichen von der Erfahrung und selbst von allen Eindrücken der Sinne unabhängiges Erkenntnis gebe. Man nennt solche Erkenntnisse a priori, und unterscheidet sie von den empirischen, die ihre Quellen a posteriori, nämlich in der Erfahrung, haben.
Jener Ausdruck ist indessen noch nicht bestimmt genug, um den ganzen Sinn, der vorgelegten Frage angemessen, zu bezeichnen. Denn ...
(4045, Kritik der reinen Vernunft, Reclam, Leipzig 1971, S. 47.)

Immanuel Kant (1781; 1787)

... Ich mußte also das Wissen aufheben, um zum Glauben Platz zu Bekommen, und der Dogmatism der Metaphysik, d. i. das Voruteil, in ihr ohne Kritik der reinen Vernunft fortzukommen, ist die wahre Quelle alles der Moralität widerstreitenden Unglaubens, der jederzeit gar sehr dogmatisch ist.
(4045, Kritik der reinen Vernunft, Reclam, Leipzig 1971, Vorrede zur 2. Aufl., S. 32 – B XXX.)

Gabriel Marcel (1968)

Role smrti je v mých dramatech naprosto prvořadá, v jistém smyslu též role nemoci; to je ostatně věc, kterou mi dost bizarně vytkl Pierre Aimé Touchard ve své knize Dionýsos: podle něj jsem nemoci a smrti vyhradil příliš mnoho místa. Přiznávám, že mě to pobavilo, protože nevěřím, že bychom kdy mohli nemoci a smrti vyhradit dosti význačné místo: tady jsme v samém srdci našeho údělu a našeho tajemství.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 39.)