Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Immanuel Kant ()

Die Gegner des berühmten Mannes hätten aber, um der Aufgabe ein Gnüge zu Tun, sehr tief in die Natur der Vernunft, so fern sie bloß mit reinem Denken beschäftigt ist, hineindringen müssen, welches ihnen ungelegen war. Sie erfanden daher ein bequemeres Mittel, ohne alle Einsicht trotzig zu tun, nämlich, die Berufung auf den gemeinen Menschenverstand. In der Tat ist´s eine große Gabe des Himmels, einen geraden (oder, wie man es neuerlich benannt hat, schlichten) Menschenverstand zu besitzen. Aber man muß ihn durch Taten beweisen, durch das Überlegte und Vernünftige, was man denkt und sagt, nicht aber dadurch, daß, wenn man nichts Kluges zu seiner Rechtfertigung vorzubringen weiß, man sich auf ihn, als ein Orakel beruft. Wenn Einsicht und Wissenschaft auf die Neige / gehen, alsdenn und nicht eher, sich auf den gemeinen Menschenverstand zu berufen, das ist eine von den subtilen Erfindungen neuerer Zeiten, dabei es der schalste Schwätzer mit dem gründlichsten Kopfe getrost aufnehmen, und es mit ihm aushalten kann. So lange aber noch ein kleiner Rest von Einsicht da ist, wird man sich wohl hüten, diese Nothülfe zu ergreifen. Und, beim Lichte besehen, ist diese Appellation nichts anders, als eine Berufung auf das Urteil der Menge; ein Zuklatschen, über das der Philosoph errötet, der populäre Witzling aber triumphiert und trotzig tut. Ich sollte aber doch denken, Hume habe auf einen gesunden Verstand eben so wohl den Anspruch machen können, als Beattie, und noch überdem auf das, was dieser gewiß nicht besaß, nämlich, eine kritische Vernunft, die den gemeinen Verstand in Schranken hält, damit er sich nicht in Spekulationen versteige, oder, wenn bloß von diesen die Rede ist, nichts zu entscheiden begehre, weil er sich über seine Grundsätze nicht zu rechtfertigen versteht; denn nur so allein wird er ein gesunder Verstand bleiben. …
(4595, Werkausgabe Bd.V., Frankfurt a.M. 41982, Prolegomena…, S. 117-18.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom, abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Immanuel Kant (2010)

... Neboť takovým všeobecným, a přece určitým principům se člověk nenaučí snadno od jiných, jimž pouze nejasně tanuly na mysli. Musíme k nim nejprve dospět sami vlastním přemýšlením, a pak je nalézáme i jinde, kde bychom o ně předtím nebyli ani zavadili, protože ani sami autoři nevěděli, že taková myšlenka tvoří základ jejich vlastních úvah. Zato ti, co sami nikdy nemyslí, mají přece dost bystrozraku, aby všechno, co jim bylo ukázáno, vyslídili v tom, co už bylo řečeno dříve, kde to však přesto nikdo spatřit nedokázal.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 39 – § 3.)

Aristotelés (-706)

... And life is defined, in the case of animals, by the capacity for sensation; in the case of man, by the capacity for sensation and thought. But capacity is referred to its activity, and in this its full reality consists. /562/ It appears therefore that life in the full sense is sensation or thought. But life is a thing good and pleasant in itself, for it is definite, and definiteness is a part of the essence of goodness, and what is essentially good is good for the good man, and hence appears to be pleasant to all men. We must not argue from a vicious an corrupt life, or one that is painful, for such a life is indefinite, like its attributes. ... But if life itself is good and pleasant (...); and if one who sees is conscious that he sees, one who hears that he hears, one who walks that he walks, and similarly for all the other human activities there is a faculty that is conscious of their exercise, so that whenever we perceive, we are conscious that we perceive, and whenever we think, we are conscious that we think, and to be conscious that we are perceiving or thinking is to be conscious that we exist (for existence, as we saw, is sense-perception or thought); and if to be conscious one is alive is a pleasant thing in itself (for life is a thing essentially good, and to be conscious that one possesses a good thing is pleasant); and if life is desirable, and especially so for good men, because existence is good for them, and so pleasant (because they are pleased by the perception of what is intrinsically good); and if the virtuous man feels towards his friend in the same way as he feels /564/ towards himself (for his friend is a second self) – then, just as man´s own existence is desirable for him, so, or nearly so, is his friend´s existence also desirable. But, as we saw, it is the consciousness of oneself as good that makes existence desirable, and such consciousness is pleasant in itself. Therefore ...
(4361, Nicomachean Ethics, Cambridge (Ma)+London 1975, p. 561-64 –
IX.9, 1170a16 nn.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když mluvíme o vědomí, často zapomínáme na to, že jde o velké množství jednotlivých výkonů či aktů vědomí, které samo není žádnou jednotou (svou integritu musí mít založenu „mimo“ sebe resp. „nad“ sebou, totiž v subjektu). Vědomí musí být stále znovu aktivně sjednocováno, samo však není ani jedním jednotlivým aktem. Jednotlivý akt vědomí sám o sobě ještě neustavuje vědomí, a zejména nikoli v jeho sjednocenosti (ani jen částečné) – vždyť kde by tu schopnost vůbec mohl vzít? Sám je ve své integritě zcela závislý na svém subjektu. A subjekt musí být garantem nejen jednoty jednotlivého aktu vědomí (pokud o tom vůbec budeme chtít takto mluvit), ale a je zároveň garantem jednoty řady dalších aktů vědomí, a také garantem jejich – ovšem odlišné – „systématické“ integrovanosti či spíše kompatibility jak výzájemné, tak ve vztahu k tomu aktu hlavnímu (o která nám právě jde). Rozhodně se musíme vyvarovat každého byť jen náznaku chápání vědomí jako plurality jednotlivých aktů myšlení.
(Písek, 080907-2.)