Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Immanuel Kant ()

Die Gegner des berühmten Mannes hätten aber, um der Aufgabe ein Gnüge zu Tun, sehr tief in die Natur der Vernunft, so fern sie bloß mit reinem Denken beschäftigt ist, hineindringen müssen, welches ihnen ungelegen war. Sie erfanden daher ein bequemeres Mittel, ohne alle Einsicht trotzig zu tun, nämlich, die Berufung auf den gemeinen Menschenverstand. In der Tat ist´s eine große Gabe des Himmels, einen geraden (oder, wie man es neuerlich benannt hat, schlichten) Menschenverstand zu besitzen. Aber man muß ihn durch Taten beweisen, durch das Überlegte und Vernünftige, was man denkt und sagt, nicht aber dadurch, daß, wenn man nichts Kluges zu seiner Rechtfertigung vorzubringen weiß, man sich auf ihn, als ein Orakel beruft. Wenn Einsicht und Wissenschaft auf die Neige / gehen, alsdenn und nicht eher, sich auf den gemeinen Menschenverstand zu berufen, das ist eine von den subtilen Erfindungen neuerer Zeiten, dabei es der schalste Schwätzer mit dem gründlichsten Kopfe getrost aufnehmen, und es mit ihm aushalten kann. So lange aber noch ein kleiner Rest von Einsicht da ist, wird man sich wohl hüten, diese Nothülfe zu ergreifen. Und, beim Lichte besehen, ist diese Appellation nichts anders, als eine Berufung auf das Urteil der Menge; ein Zuklatschen, über das der Philosoph errötet, der populäre Witzling aber triumphiert und trotzig tut. Ich sollte aber doch denken, Hume habe auf einen gesunden Verstand eben so wohl den Anspruch machen können, als Beattie, und noch überdem auf das, was dieser gewiß nicht besaß, nämlich, eine kritische Vernunft, die den gemeinen Verstand in Schranken hält, damit er sich nicht in Spekulationen versteige, oder, wenn bloß von diesen die Rede ist, nichts zu entscheiden begehre, weil er sich über seine Grundsätze nicht zu rechtfertigen versteht; denn nur so allein wird er ein gesunder Verstand bleiben. …
(4595, Werkausgabe Bd.V., Frankfurt a.M. 41982, Prolegomena…, S. 117-18.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Václav Němec nepřípustně zužuje (redukuje) fenomén „viny“ na provinění vůči druhému člověku (druhým lidem), a říká dokonce že „mimo tento kontext vůbec nemá smyslu mluvit o vině“. To je právě dnes obzvlášť neudržitelné, protože se stále víc prosazuje myšlenka, že se člověk nesmí proviňovat ani vůči zvířatům a rostlinám, ba i hmyzu atd., vůbec vůči životnímu prostředí a biosféře. Je tím však vyloučena velmi závažná oblast provinilosti člověka vůči sobě samému (v povědomí hlouběji vnímavých lidí je odedávna přítomná myšlenka, že každým proviněním vůči druhým lidem se zároveň proviňuje člověk sám na sobě, že poškozuje a někdy přímo ničí možnost se stávat sám sebou, naplňovat své poslání, tj. že tak, jako může poškozovat a krást budoucnost druhým lidem, může poškozovat a ničit i budoucnost svou. A to už nechávám zcela stranou, že žádné vymezení nesmí vést k mylnému závěru, že takové provinění se může týkat jen jednotlivých, konkrétních lidí, jedinců; existuje také provinilost vůči společenství nejrůznějších rozsahů (a opět nejen lidských – ve smyslu známé Kiplingovy formule „jsme jedné krve, ty i já“). Kupodivu jako by z cela zůstávala stranou biblická myšlenka, že viny otců mohou být vyhledávány ještě na synech, a to dokonce do dalších generací. Ostatně za zmínku stojí také myšlenka Anaximandrova (jejíž obdoby najdeme i v jiných kulturách), že již tím, že jsoucí vzniklo a nyní „jest“, se každé jsoucí proviňuje vůči všemu tomu, co nevzniklo a možná nevznikne, a proto musí splatit tuto vinu svým zánikem. Dnes by tato stará myšlenka mohla být aplikována nejen na všechna jsoucna vůbec, ale dokonce na celý náš Vesmír. Zajisté to jsou extrémní polohy, ale je třeba na ně pamatovat a vyjadřovat se tak, že je předem (tj. předsudečně a bez udaných zdůvodnění) vyloučíme, vytěsníme, zapřeme.
(Písek, 070407-2.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Poněkud nevyvážený až jednostranný Němcův důraz na to, že jde o „osobní“ vinu, na „svědomí“ a na „pocit viny“ (tedy na jakousi individuální vnímavost vůči vině) se mi zdá ohlašovat jisté nebezpečí „subjektivizace“ celého problému. Zajisté tam lze najít i jiné formulace, ale měl jsem dojem, že i tam je vše stále stahováno do spojitostí a souvislostí spíše pragmatických, ale že i tam kde se Václav Němec zmiňuje o tom, že „porušováním či zanedbáváním [těchto] vztahů ... člověk způsobuje trhliny v tomto světě a jeho řádu“, má na mysli jen předpoklady a okolnosti, nezbytné pro člověka jako jednotlivou osobně mravní bytost. Vím, že tu už zacházím dost daleko (možná příliš daleko), ale někde v hloubce vyciťuji jakési příliš nafouklé „ego“ člověka jako mravní bytosti, povolané spíše k dokonalosti než k nějakému poslání, k nějaké praxi a práci. Rád bych tam měl vysloveno, že ta hlavní a rozhodující „vina“ spočívá právě v této rovině, tj. v selhání člověka, který neplní svou „úlohu“, své „poslání“, které ho vede stále dál do budoucnosti (a tedy nikoli na prvním místě k tomu, co má právě teď kolem sebe, byť by to byl druhý člověk jako „bližní“ – vůči němu se má přece vztahovat především tak, že se hlavně soustředím na jeho budoucnost, nebo alespoň, že na tu jeho budoucnost nezapomínám, i když některé věci jsou aktuálně tak naléhavé, že je musím plnit hned). (Právě proto májm dojem, že je mimořádně důležité zdůrazňovat také onu „vinu“ v kosmickém smyslu, což jedině může vyvážit onen přílišný důraz na subjektivitu viny, na svědomí – navíc většinou lidí chápané právě jako součást individuálního vědomí, tedy s potlačením a přímo zapřením onoho důležitého s- nebo spolu-, které k myšlence svědomí nutně náleží.)
(Písek, 070407-3.)

Immanuel Kant (2010)

... Neboť takovým všeobecným, a přece určitým principům se člověk nenaučí snadno od jiných, jimž pouze nejasně tanuly na mysli. Musíme k nim nejprve dospět sami vlastním přemýšlením, a pak je nalézáme i jinde, kde bychom o ně předtím nebyli ani zavadili, protože ani sami autoři nevěděli, že taková myšlenka tvoří základ jejich vlastních úvah. Zato ti, co sami nikdy nemyslí, mají přece dost bystrozraku, aby všechno, co jim bylo ukázáno, vyslídili v tom, co už bylo řečeno dříve, kde to však přesto nikdo spatřit nedokázal.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 39 – § 3.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Václav Němec uvádí ve svém textu, že pojem morální viny je širší než pojem viny právní; tato formulace jako by chtěla naznačit, že pojem morální viny v sobě obsahuje pojem viny právní (jinak by totiž nebylo možno mluvit o tom, že jeden pojem je širší než druhý, ale bylo by třeba uvést, že oba tyto pojmy se částečně překrývají). Václav Němec ovšem hned (v závorce) dodává, že „kriminální činy zpravidla zahrnují i morální vinu“; tím ovšem jen dokládá, že některé kriminální činy mohou být morálně neutrální nebo dokonce vysloveně pozitivní. Tak tomu ovšem vskutku je, neboť panuje obecné přesvědčení, že vymezení kriminální viny zákonem by sice mělo odpovídat spravedlnosti, ale že dost často je se spravedlností na štíru (už staří Římané věděli, že „summum ius, summa iniuria“; ale zkušenost s „nespravedlivými zákony“ je běžná a trvá po věky). Je proto zapotřebí zmíněnou formulaci opravit. (Václav sám později mluví o možných „diskrepancích mezi morálkou a právem“. atd.)
(Písek, 070407-1.)