Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Immanuel Kant (1724-1804)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdrojů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o to, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo najít něco starého, co by se mu nějak podobalo.
Mým úmyslem je přesvědčit všechny, jimž stojí za to zabývat se metafyzikou, že je nevyhnutelně nutné, aby prozatím ustali v další práci, aby považovali vše, co bylo dosud vykonáno, za nevykonané a aby si přede vším jiným položili otázku, zda něco takového jako metafyzika je vůbec možné.
Je-li metafyzika vědou, čím to, že se nemůže domoci všeobecného a trvalého uznání jako vědy ostatní? A jestliže vědou není, jak je možné, že se přesto neustále chlubí zdáním vědeckosti a šálí lidskou rozvažovací schopnost nikdy neuhasínajícími, ale také nikdy nesplněnými nadějemi? Ať už tedy chceme dokazovat, že něco víme nebo že nevíme zhola nic, jednou přece musí být o povaze této domýšlivé vědy dovozeno něco jistého; neboť takhle to nemůže dále zůstat. Zdá se skoro k smíchu, že zatímco každá jiná věda postupuje ustavičně vpřed, v metafyzice, která přece chce být moudrost sama a na jejíž výrok každý čeká jako na věštbu, se točíme stále dokola na jed/24/nim místě a nehýbáme se ani o krok dál. Její stoupenci také vydatně prořídli a není vidět, že by ti, kteří se cítí dosti silní, aby vynikli v jiných vědách, chtěli svou slávu hledat v disciplíně, kde si každý, kdo o všech ostatních věcech neví nic, osobuje nepochybný soud, poněvadž v této oblasti vskutku nejsou nasnadě pevné jednotky míry a váhy, umožňující odliši důkladnost od mělkého žvástu.
(7024, Prolegomena ke každé příští metafyzice ..., Svoboda, Praha 1992, str. 23-24.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Základní námitka proti teleologii a teleologickému myšlení spočívá v odmítnutí toho, že TÉLOS, tj. cíl a zároveň konec nějakého dějství (zejména událostného dění) je kompletně „dán“ předem, tj. ještě než ono dějství dospěje ke svému uskutečnění, naplnění, konci. Tato námitka je zcela oprávněná (i když je nejčastěji spojena s námitkami jiného typu, které oprávněny nejsou, ba které jsou dokonce od základu chybné). „Konec“ každého dějství je výsledkem „kompromisu se skutečností“ (což je termín Rádlův, uplatňovaný jím ovšem na jiné souvislosti). To je nejlépe patrno, když se soustředíme na tzv. nepravé události, které nejsou pouhými „procesy“, ale při nichž hraje významnou úlohu „aktivita“ (rozumí se aktivita nějakého subjektu nebo nějakých subjektů), nicméně platí to naprosto všeobecně. (V našem pojetí veškeré „trvání“ je nejen prostředkováno, ale přímo neseno aktivitami; absolutní setrvalost v tomto světě neexistuje – žádné neměnné elementy ani naprosto přesně se opakující cykly nelze nikde a nijak doložit; fyzikové dokonce říkají, že i tzv. reliktní záření, přicházející ze všech směrů z doby krátce po Velkém Třesku, vykazuje známky „stárnutí“.)
(Písek, 071013-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Rozdíl mezi rozvrhem (plánem) jen „intendovaným“ (neříkám „zamýšleným“, protože nejde jen o záležitost mysli a vědomí) a rozvrhem (plánem) již provedeným (vykonaným) nespočívá pouze v diferenci mezi esencí a existencí, jak tomu tradičně rozuměli třeba myslitelé středověcí. Abychom si tento rozdíl ozřejmili, je třeba pečlivě analyzovat a také pojmově vymezovat, co rozumíme rozvrhem (plánem) a co naopak jeho „uskutečněním“. Nechme nyní zatím zcela stranou otázku lidské subjektivity (a tedy záležitost oné „mysli a vědomí“); soustřeďme se na to, že každá pravá událost (a nejzřejmější to bude na příkladě živých bytostí) od počátku nějak směřuje ke svému uskutečnění, a to prostě proto, že každá pravá událost je celkem, je integritou celého svého průběhu, ovšem integritou, která je v průběhu událostného dění v každém okamžiku uskutečněna v různém rozsahu. Na svém počátku je nějak rozvržena, ale protože se musí (a také vůbec může) uskutečňovat jen v jistém reálném kontextu, na který musí nějak znovu a znovu reagovat (neboť i ten kontext se mění), její „cíl“ nemůže být totožný s jejím „koncem“ – každá pravá událost může skončit také jinak, než jak by odpovídalo jak jejímu rozvrhu, tak jejímu „cíli“ (který s oním „koncem nesmíme ztotožnit, na rozdíl od prastaré tradice).
(Písek, 071013-3.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Tradiční způsob, jak byl chápán „cíl“ (hodně pod vlivem Aristotelovým, ale také se značnými významovými posuny), sugeroval, že télos-finis (tedy zároveň cíl a zároveň konec) je v nějaké formě „dán“ už na počátku, tedy daleko předtím, než „pohyb“ (proces atd.) skutečně dospěje až k tomu „konci“. Odtud také Aristotelova entelechie: ten télos je po celou dobu nějak už „uvnitř“ (en-) toho pohybu či procesu, toho „dění“, které je „zacílené“. Sáím jsem slyšel určitou (spíše jen naznačenou, nikoli detilně provedenou) kritiku tohoto pojetí od J.B.Kozáka, který v přednáškách odmítal takovýto pevný télos a odtud odvozovanou entelechii, ale trval na tzv. téličnosti, tj. zacílenosti.
(Písek, 101115-3.)

Immanuel Kant (1783)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdropů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o tom, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo nají něco starého, co by se mu nějak podobalo. /38/
… /39/ …
Ptát se, zda nějaká věda je též vůbec možná, předpokládá, že pochybujeme o její skutečné existenci. Taková pochybnost ale uráží každého, jehož celé jmění spočívá možná v tomto domnělém klenotu; proto ať se ten, kdo takovou pochybnost vypustí z úst, připraví na odpor ze všech stran. Jedni, v pyšném vědomí svého starého majetku, právě proto považovaného za zákonný, budou na něho shlížet s pohrdáním, třímajíce v rukou svá metafyzická kompendia; jiní, kteří nevidí nic, než co je shodné s tím, co už viděli někde jinde, mu nebudou rozumět, a tak všechno zůstane po nějakou dobu při starém, jako kdyby se nebylo přihodilo zhola nic, co by dovolovalo přivodit brzkou změnu nebo v ni aspoň doufat.
(6062, Prolegomena ke každé příští metafyzice …, Praha 1972, str. 37 a 39.)