LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Immanuel Kant (1781-1787)

Es ist also wenigstens eine der näheren Untersuchung noch benötigte Frage: ob es ein dergleichen von der Erfahrung und selbst von allen Eindrücken der Sinne unabhängiges Erkenntnis gebe. Man nennt solche Erkenntnisse a priori, und unterscheidet sie von den empirischen, die ihre Quellen a posteriori, nämlich in der Erfahrung, haben.
Jener Ausdruck ist indessen noch nicht bestimmt genug, um den ganzen Sinn, der vorgelegten Frage angemessen, zu bezeichnen. Denn ...
(4045, Kritik der reinen Vernunft, Reclam, Leipzig 1971, S. 47.)

Immanuel Kant (1781; 1787)

... Ich mußte also das Wissen aufheben, um zum Glauben Platz zu Bekommen, und der Dogmatism der Metaphysik, d. i. das Voruteil, in ihr ohne Kritik der reinen Vernunft fortzukommen, ist die wahre Quelle alles der Moralität widerstreitenden Unglaubens, der jederzeit gar sehr dogmatisch ist.
(4045, Kritik der reinen Vernunft, Reclam, Leipzig 1971, Vorrede zur 2. Aufl., S. 32 – B XXX.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Dějiny si zachovávají moment apelativnosti dokonce i tehdy, když už pominuly a staly se minulostí. To znamená, že minulost není pouze přehlídkou „byvších předmětů“, které lze popisovat a zkoumat o to snáze, že se s nimi již nic neděje (ve smyslu výroku, že co se stalo, nemůže se již odestát). Náš vztah k minulosti nemůže být redukován na konstatování tzv. faktů (ostatně už sám tento termín naznačuje, že jde o něco „udělaného“, vytvořeného, ať už námi nebo někým před námi). Ve studiu minulosti tedy nikdy nejde jen o chladné poznávání nezaujatého pozorovatele, neboť ten si už svou nezaujatostí staví nepřekonatelné překážky porozumění tomu, co se v minulosti skutečně dělo a co se skutečně stalo. Porozumění dějinám již minulým se nijak bytostně neliší od porozumění dějinám aktuálně probíhajícím: vždycky jde o to, vstoupit do samých dějů, a to znamená do zápasů, a aktivně se jich účastnit (např. tím, že se postavíme na určitou stranu). V aktuální přítomnosti to děláme např. ve své občanské praxi, při porozumění minulosti si však musíme alespoň jako interpreti najít rovněž své místo a své pozice. Kdo to neučiní, nemůže opravdu porozumět tomu, co se kdysi dělo, a to naprosto stejně, jako člověk, který nezaujme nějaké pozice v aktuální situaci, nikdy nemůže dost hluboce porozumět své přítomnosti. (Vždyť přítomnost je vždy jeho – tj. něčí – přítomností a znamená, že je „při tom“, když se něco děje a také jak se to děje.) To znamená, že při pokusu o porozumění i velmi dávným událostem je třeba se soustředit nejenom na to, co se – vnějšně viděno – doložitelně stalo, ale také na to, s jakými nadějemi ono dění bylo spojeno anebo jaká nebezpečí a jaké hrozby s sebou přinášelo. A tu nejde jen o nějakou subjektivitu oněch lidí, kteří tehdy žili a onu dobu, ony události prožívali, ale o to, k čemu se ta jejich subjektivita vztahovala. A to právě nemůžeme redukovat na to, co se stalo (jak to dnes už víme, zatímco tehdy, když se to aktuálně odehrávalo, to lidé ještě nevěděli, rozhodně ne v oné plnosti a definitivnosti, jak se nám to dnes jeví).
(Praha, 00118-2.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)