Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Immanuel Kant (1724-1804)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdrojů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o to, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo najít něco starého, co by se mu nějak podobalo.
Mým úmyslem je přesvědčit všechny, jimž stojí za to zabývat se metafyzikou, že je nevyhnutelně nutné, aby prozatím ustali v další práci, aby považovali vše, co bylo dosud vykonáno, za nevykonané a aby si přede vším jiným položili otázku, zda něco takového jako metafyzika je vůbec možné.
Je-li metafyzika vědou, čím to, že se nemůže domoci všeobecného a trvalého uznání jako vědy ostatní? A jestliže vědou není, jak je možné, že se přesto neustále chlubí zdáním vědeckosti a šálí lidskou rozvažovací schopnost nikdy neuhasínajícími, ale také nikdy nesplněnými nadějemi? Ať už tedy chceme dokazovat, že něco víme nebo že nevíme zhola nic, jednou přece musí být o povaze této domýšlivé vědy dovozeno něco jistého; neboť takhle to nemůže dále zůstat. Zdá se skoro k smíchu, že zatímco každá jiná věda postupuje ustavičně vpřed, v metafyzice, která přece chce být moudrost sama a na jejíž výrok každý čeká jako na věštbu, se točíme stále dokola na jed/24/nim místě a nehýbáme se ani o krok dál. Její stoupenci také vydatně prořídli a není vidět, že by ti, kteří se cítí dosti silní, aby vynikli v jiných vědách, chtěli svou slávu hledat v disciplíně, kde si každý, kdo o všech ostatních věcech neví nic, osobuje nepochybný soud, poněvadž v této oblasti vskutku nejsou nasnadě pevné jednotky míry a váhy, umožňující odliši důkladnost od mělkého žvástu.
(7024, Prolegomena ke každé příští metafyzice ..., Svoboda, Praha 1992, str. 23-24.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když se podíváme do slovníků, dozvíme se např. že slovo „intence“ znamená „zaměření, úmysl, obrácení pozornosti k nějakému předmětu“ (Wikipedie), nebo „záměr, zaměřenost na něco, úmysl“ (slovník, php) apod. V encyklopedii Stanford se výslovně praví, že jde o „power of mind“. Proto zůstává většinou na okraji a neřešena otázka, zda jde opravdu jen o záležitost mysli, myšlení, vědomí apod., anebo zda můžeme o intencích a intencionalitě v jiném, ale podobném smyslu mluvit také mimo rámec vědomí a myšlení, např. v přírodě (zajisté především v případě organismů, kde se to samo nabízí, nebo dokonce i mimo rámec života v běžném smyslu). Pochopitelně nám tu nejde jen o otázku, jak chápat význam tohoto slova, ale jak správně pochopit příslušný jev (fenomén). Necháme-li stranou každý výklad, pracující nějak s vědomím nebo myšlením, zůstávají nám ještě tyto: „zaměření“, „zaměřenost“, ale také „směřování“, případně „zacílenost“ („téličnost“ – nikoli teleologičnost). To už samo o sobě upozorňuje na spjatost „intencionality“ s jakýmsi děním, ovšem nikoli pouze jakožto procesem všeobecně, ale jako takovým procesem, který spěje k nějakému zakončení, konci nebo cíli (přičemž „cíl“ ani „zacílenost“ nehodláme podmiňovat žádným vědomým „úmyslem“). Vzhledem k možné a dokonce užitečné symetrii můžeme pak mluvit o procesu nebo dění, které má nejen nějaký „konec“, ale také nějaký „počátek“, tedy o „události“. Událost bychom pak charakterizovali jako takové dění, které něčím začíná a posléze něčím končí, přičemž před svým počátkem a zahájením tu prostě „ještě není“, a po svém konci tu „už není“, nicméně které po celou tu dobu, co nastává, pokračuje a končí, tedy po celou dobu svého dění se vyznačuje směřováním a zaměřeností jednak k dalšímu postupu a tedy pokračování, jednak k jakémusi „naplnění“ tohoto směřování v tom, že se „stane“, že se „odehraje“ celé (musíme tedy předpokládat, že taková událost je „celkem“, a to nejen v každé chvíli, v každé fázi svého dění, ale po celou dobu, co „vykonává své bytí“, tj. své dění, dějství, „stávání se“. Pokud tedy pochopíme událost tímto způsobem (budeme říkat provizorně, že tu jde o „pravou událost“, jejíž počátek ani konec není – a jejíž průběh nemusí být – stanovován odjinud „zvenčí“, nýbrž pouze událostí samou, tedy „zevnitř“), musíme události jako celku přiznat určitou dynamiku, jejímž zdrojem je událost sama.
(Písek, 081031-1.)

Wikipedie ()

Intence (z latinského in-tendó, směřuji, napřahuji se, zamýšlím; pozor, nezaměňovat s intensí v logice!) znamená zaměření, úmysl, obrácení pozornosti k nějakému předmětu.
Tento původně scholastický pojem oživil rakouský filosof Franz Brentano a schopnost takového vztahu čili intencionalitu pokládal za charakteristický rys mysli. Většina myšlenkových aktů je skutečně zaměřena, obrácena k nějakému intecionálnímu předmětu, který může a nemusí být skutečný. Představa, úsudek, láska, nenávist, chtění a podobně se vždycky vztahují k něčemu; tvrzení vypovídá o něčem, otázka se ptá na něco. Myšlenkové akty se tedy samy „přesahují“ (transcendují) směrem k nějakému předmětu, a to i kdyby předmětem bylo toto myšlení samo. Nic podobného se u fyzických (čistě materiálních) objektů nevyskytuje.[1]
Na tuto myšlenku navázal Edmund Husserl a učinil zkoumání intencí a intencionality jedním ze základních kamenů své fenomenologie. Původní Brentanovu představu jeho kritikové opravili v tom, že některé akty mysli – například nálady – žádný předmět nemají, kdežto naopak intencionalitu můžeme pozorovat i u lidských jednání (ruka sahá po něčem) a předpokládat i u jiných živých bytostí (pes běží za zajícem). Někteří současní filosofové (například John Searle[2]) považují intencionalitu za silný argument proti pokusům o materialistický výklad myšlenkové činnosti.
Poznámky:
1. ↑ F. Brentano, Psychologie vom empirischen Standpunkt. 1874 I.:124.
2. ↑ Intentionality. Cambridge 1983. ISBN 0-521-27302-1

www (slovník, php) ()

Význam:
- záměr, zaměřenost na něco, úmysl
- jazyk. jev, že některé sloveso nevyžaduje vyjádření původce nebo cíle děje
Generovaný, orientační výčet dalších tvarů tohoto slova
intencemi, intencích, intencím, intencí, intenci, intence

www (Stanford) ()

[Intentionality, Intentionalität, intentionalité]
First published Thu Aug 7, 2003
Intentionality is the power of minds to be about, to represent, or to stand for, things, properties and states of affairs. The puzzles of intentionality lie at the interface between the philosophy of mind and the philosophy of language. The word itself, which is of medieval Scholastic origin, was rehabilitated by Franz Brentano towards the end of the nineteenth century. ‘Intentionality’ is a philosopher's word. It derives from the Latin word intentio, which in turn derives from the verb intendere, which means being directed towards some goal or thing. The entry falls into eleven sections:
- 1. Why is intentionality so-called?
- 2. Intentional inexistence
- 3. The relational nature of singular thoughts
- 4. How can distinct beliefs be about one and the same object?
- 5. The puzzle of true negative existential beliefs
- 6. Direct reference
- 7. Are there intentional objects?
- 8. Is intensionality a criterion of intentionality?
- 9. Can intentionality be naturalized?
- 10. Is intentionality exhibited by all mental states?
- 11. Externalism and the explanatory role of intentionality
- Bibliography
- Other Internet Resources
- Related Entries