Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Učení o potřebě rozumové kritiky ve víře bylo pro Locka a pro mnohé jiné kompromisem mezi naléhavostí církevníků a lhostejností „hobbistů“. Pro sebe a pro mnohé jiné tímto prvním pokusem o demokratizaci křesťanství kompromis našel, ale zavedl následující doby na scestí. Viděl kolem sebe finessy theologů a zatvrzelost církevníků, protestoval proti nim tím, že ukazoval na praktičnost a prostotu opravdového křesťanství; bylo to pochopitelné, ale nebylo to správné. „Spisovatelé a zápasníci o náboženství je naplňují finesami a vyšperkovávají pojmy, z nichž dělají pak nutnou a základní jeho část; jako by pak nebylo jiné cesty do církve než skrze akademii nebo lyceum. Ale většina lidí nemá kdy pro učenost a logiku ani pro příliš jemné distinkce scholastické. Potřebují však praktického vedení, pro které najdou prosté poučení v Novém zákoně od Ježíše a apoštolů, sboru to mužů, složeného z největší části z nevědomých, ale produševnělých rybářů.“ Je to správný protest proti intelektualismu theologů; náboženství je praktický život a jeho příkazy bývají prostší, než je dělají theologové. Prostota náboženství však nevylučuje z něho obtížné věci metafyzické; stačí si přečíst několik vět z evangelia Janova, abychom byli v těžké theologii: tvrdáť byla někdy slova Ježíšova; kdo je mohl slyšeti? A praktičnost neznamená nedostatek hloubky. To pozdější pokračovatelé filosofie Lockovy přehlédli; zjednodušovali a zjednodušovali náboženství, až jim nezbyly než triviální mravní předpisy, které nakonec vyvětraly také.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 131.)

Immanuel Kant (1783)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdropů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o tom, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo nají něco starého, co by se mu nějak podobalo. /38/
… /39/ …
Ptát se, zda nějaká věda je též vůbec možná, předpokládá, že pochybujeme o její skutečné existenci. Taková pochybnost ale uráží každého, jehož celé jmění spočívá možná v tomto domnělém klenotu; proto ať se ten, kdo takovou pochybnost vypustí z úst, připraví na odpor ze všech stran. Jedni, v pyšném vědomí svého starého majetku, právě proto považovaného za zákonný, budou na něho shlížet s pohrdáním, třímajíce v rukou svá metafyzická kompendia; jiní, kteří nevidí nic, než co je shodné s tím, co už viděli někde jinde, mu nebudou rozumět, a tak všechno zůstane po nějakou dobu při starém, jako kdyby se nebylo přihodilo zhola nic, co by dovolovalo přivodit brzkou změnu nebo v ni aspoň doufat.
(6062, Prolegomena ke každé příští metafyzice …, Praha 1972, str. 37 a 39.)

Immanuel Kant (1783)

Metafyzika přírody, právě tak jako metafyzika mravů, zejména však kritika rozumu, odvažujícího se používat vlastní křídla, která předchází jako průprava (propedeuticky), jsou tedy jediné tím, co můžeme nazývat filosofií v pravém smyslu slova. Filosofii jde vlastně jen o moudrost, ale prostřednictvím vědy. Je to jediná cesta, která, je-li jednou proražena, nikdy nezaroste a nedovolí žádná zbloudění. Matematika, přírodověda, dokonce i empirická znalost člověka mají sice velkou cenu jako prostředky, většinou k nahodilým, ale přesto nakonec nutným a podstatným účelům lidstva. Docilují toho však jen prostřednictvím rozumového poznání z čistých pojmů, které – ať je nazýváme jakkoli – není vlastně ničím jiným než metafyzikou.
Právě proto je také metafyzika završením veškeré kultury lidského rozumu a jako takové je nepostradatelná, i když její vliv jakožto vědy na jisté konkrétní účely ponecháme stranou. Metafyzika totiž zkoumá rozum co do jeho elementů a nejvyšších maxim, které musí u některých věd tvořit dokonce základ jejich možnosti, u všech pak základ jejich používání. To, že metafyzika jako pouhá spekulace slouží spíše k tomu, aby zabránila omylům, než aby rozšířila poznání, není její ceně na újmu, nýbrž jí to díky jejímu cenzurnímu úřadu, který zajišťuje obecný pořádek a svornost, ba prospěch vědecké obce, spíše dodává na vážnosti a důstojnosti a její odvážné a plodné zpracování brání tomu, abychom se vzdalovali od hlavního účelu, obecné blaženosti.
(7178, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, str. 502 – B 878-9, A 850-1.)

Jan Patočka (1973)

Existuje ještě další způsob rozchodu s filosofií, překonání filosofie, rozumí-li se filosofií to, co bylo jejím hlavním obsahem po tisíciletí, totiž metafyzika. Hlasatelem tohoto rozchodu není ani pozitivista, ani promotor revoluční praxe, nýbrž myslitel, který většinu života strávil meditací nad metafyziky všech druhů a dob a mnohým platil sám za představitele metafyziky. Je-li centrem metafyziky ontologie – pokus odpovědi na otázku TI TO ON – pak autor spisu Sein und Zeit svým pokusem obnovit zapomenutou a odsunutou otázku ontologie musel platit zdánlivým právem za metafyzika. I Heideggerovi samému trvalo dlouho, než rozpoznal, že jeho myslitelství směřuje jinam než úsilí celé dosavadní filosofie, celé metafyziky s vodítkem otázky „co je jsoucno“?
Samostatné myšlení Heideggerovo započíná emancipací ve škole filosofa, kterého lze považovat za jednoho z velkých, hlavních obnovitelů metafyziky v novější době přelomu od pozitivistické a materialistické myšlenky pokročilejšího 19. století. Myslím na fenomenologii Edmunda Husserla, která Heideggerovi posloužila v mnohém za model toho, co nazýval později metafyzikou. Program filosofie jako přísné vědy, tj. jako zcela „objektivního“, všemi rozumnými kdykoli v téže podobě realizovatelného vědění na jedné straně, na druhé pak zvláštní aura tajemství, které se odhaluje a které vzniká tam, kde rouška padá náhle z očí, takže spatřují to, co zde již dávno bylo, v jeho pravém smyslu, to obojí v jednotě, tak dokonale představované Husserlovou myslitelskou postavou – není to pravý obraz odvěké metafyziky, jak jsem, se pokusili vylíčit v předchozích řádcích?
(Může filosofie zaniknout? in: Filos. časopis 38, 1990, č. 1, str. 13.

Martin Heidegger (1929)

Bibliografický výraz, který se stal podnětem k této určité obsahové interpretaci, vyplynul sám z určité nejistoty, pokud jde o věcné chápání spisů takto zařazených do corpus aristotelicum. Právě pro to, o co tu Aristotelés usiluje jako o PRÓTÉ FILOSOFIA, jako o vlastní filosofii, o filosofování v první řadě, neměla pozdější školská filoso/27/fie (logika, fyzika, etika) žádnou disciplínu a žádný rámec, do něhož by mohla být vřazena; META TA FYSIKA je titul pro zásadní filosofické rozpaky.
Tato rozpaky pak zase měly svůj důvod v neujasněnosti, pokud jde o bytnost problémů a poznatků, které jsou v těchto pojednáních probírány. ...
...
Poaristotelská západní metafyzika vděčí za svoje vypracování nikoli převzetí a dalšímu rozvedení údajně už existujícího aristotelského systému, nýbrž nepochopení problematičnosti a otevřenosti, v níž Platón a Aristotelés ponechali ústřední problémy. Vypracování zmíněného školského systému pojmu metafyziky určily převážně dva motivy, a ty víc a více zabraňovaly tomu, aby mohla být znovu uchopena původní problematika.
(7328, Kant a problém metafyziky, Praha 2004, str. 26-27.)