Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Immanuel Kant (1724-1804)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdrojů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o to, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo najít něco starého, co by se mu nějak podobalo.
Mým úmyslem je přesvědčit všechny, jimž stojí za to zabývat se metafyzikou, že je nevyhnutelně nutné, aby prozatím ustali v další práci, aby považovali vše, co bylo dosud vykonáno, za nevykonané a aby si přede vším jiným položili otázku, zda něco takového jako metafyzika je vůbec možné.
Je-li metafyzika vědou, čím to, že se nemůže domoci všeobecného a trvalého uznání jako vědy ostatní? A jestliže vědou není, jak je možné, že se přesto neustále chlubí zdáním vědeckosti a šálí lidskou rozvažovací schopnost nikdy neuhasínajícími, ale také nikdy nesplněnými nadějemi? Ať už tedy chceme dokazovat, že něco víme nebo že nevíme zhola nic, jednou přece musí být o povaze této domýšlivé vědy dovozeno něco jistého; neboť takhle to nemůže dále zůstat. Zdá se skoro k smíchu, že zatímco každá jiná věda postupuje ustavičně vpřed, v metafyzice, která přece chce být moudrost sama a na jejíž výrok každý čeká jako na věštbu, se točíme stále dokola na jed/24/nim místě a nehýbáme se ani o krok dál. Její stoupenci také vydatně prořídli a není vidět, že by ti, kteří se cítí dosti silní, aby vynikli v jiných vědách, chtěli svou slávu hledat v disciplíně, kde si každý, kdo o všech ostatních věcech neví nic, osobuje nepochybný soud, poněvadž v této oblasti vskutku nejsou nasnadě pevné jednotky míry a váhy, umožňující odliši důkladnost od mělkého žvástu.
(7024, Prolegomena ke každé příští metafyzice ..., Svoboda, Praha 1992, str. 23-24.)

Immanuel Kant (1783)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdropů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o tom, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo nají něco starého, co by se mu nějak podobalo. /38/
… /39/ …
Ptát se, zda nějaká věda je též vůbec možná, předpokládá, že pochybujeme o její skutečné existenci. Taková pochybnost ale uráží každého, jehož celé jmění spočívá možná v tomto domnělém klenotu; proto ať se ten, kdo takovou pochybnost vypustí z úst, připraví na odpor ze všech stran. Jedni, v pyšném vědomí svého starého majetku, právě proto považovaného za zákonný, budou na něho shlížet s pohrdáním, třímajíce v rukou svá metafyzická kompendia; jiní, kteří nevidí nic, než co je shodné s tím, co už viděli někde jinde, mu nebudou rozumět, a tak všechno zůstane po nějakou dobu při starém, jako kdyby se nebylo přihodilo zhola nic, co by dovolovalo přivodit brzkou změnu nebo v ni aspoň doufat.
(6062, Prolegomena ke každé příští metafyzice …, Praha 1972, str. 37 a 39.)

Immanuel Kant (1783)

Metafyzika přírody, právě tak jako metafyzika mravů, zejména však kritika rozumu, odvažujícího se používat vlastní křídla, která předchází jako průprava (propedeuticky), jsou tedy jediné tím, co můžeme nazývat filosofií v pravém smyslu slova. Filosofii jde vlastně jen o moudrost, ale prostřednictvím vědy. Je to jediná cesta, která, je-li jednou proražena, nikdy nezaroste a nedovolí žádná zbloudění. Matematika, přírodověda, dokonce i empirická znalost člověka mají sice velkou cenu jako prostředky, většinou k nahodilým, ale přesto nakonec nutným a podstatným účelům lidstva. Docilují toho však jen prostřednictvím rozumového poznání z čistých pojmů, které – ať je nazýváme jakkoli – není vlastně ničím jiným než metafyzikou.
Právě proto je také metafyzika završením veškeré kultury lidského rozumu a jako takové je nepostradatelná, i když její vliv jakožto vědy na jisté konkrétní účely ponecháme stranou. Metafyzika totiž zkoumá rozum co do jeho elementů a nejvyšších maxim, které musí u některých věd tvořit dokonce základ jejich možnosti, u všech pak základ jejich používání. To, že metafyzika jako pouhá spekulace slouží spíše k tomu, aby zabránila omylům, než aby rozšířila poznání, není její ceně na újmu, nýbrž jí to díky jejímu cenzurnímu úřadu, který zajišťuje obecný pořádek a svornost, ba prospěch vědecké obce, spíše dodává na vážnosti a důstojnosti a její odvážné a plodné zpracování brání tomu, abychom se vzdalovali od hlavního účelu, obecné blaženosti.
(7178, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, str. 502 – B 878-9, A 850-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Tématem této knížky jsou tři „věci“, které vlastně žádnými „věcmi“ nejsou a které jsou dokonce hned v několikerém smyslu problematické, tj. nejisté, málo určité a snad (alespoň pro někoho) pochybné. Pravda zajisté není žádná „věc“, protože o ní nemůžeme nikdy definitivně rozhodnout, ale vždycky znovu se na ni musíme dotazovat. Lidská práva nejsou, podobně jako „pravda“, ustavena naší myšlenkou, i když se k nim (podobně jako k pravdě) nemůžeme dost dobře vztahovat jinak než svým myšlením. Už jen proto je možno vždycky tam, kde někdo třeba co nejpřesněji vymezí své pojetí pravdy nebo své pojetí lidských práv, položit otázku, zda onen výměr je správný a pravdivý. A docela zvláštním případem je filosofie, o které chceme také uvažovat, neboť vymezit, co to je filosofie, je nadobyčej obtížné pro základní nedostatek konsensu v té věci. Nejrozmanitější myslitelé hovoří o filosofii na základě svého chápání, co to je filosofie, takže se nám zdá, že otázka po tom, zda je ten či onen výměr filosofie správný a pravdivý, nemůže mít ani řádný smysl, pokud to nelze posoudit jinak než z hlediska jedné z filosofií. Už jen z uvedených důvodů nelze od této knížky očekávat, že čtenáře poučí o tom, „co“ to je pravda, co jsou to lidská práva a co to je filosofie. Jejím cílem může být maximálně navrhnout některé úvahy (někdy provedené, jindy jen naznačené), jejichž výsledkem by mohla být poněkud lepší orientovanost v těchto otázkách (a jak už tomu u filosofických úvahy už bývá, nejen v otázkách takto tématizovaných, ale také orientovanost širší, a zase nejen v souvislostech myšlenkových, nýbrž životních). (Písek, 030628-2.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Bezpodmínečnou náležitostí každého subjektu (jakékoli úrovně) je jeho schopnost vztáhnout se k sobě (což samozřejmě není podmíněno vědomím; vztáhnout se k sobě ve vědomí je něco jiného, specifického). Ale právě tato schopnost vztáhnout se k sobě předpokládá jistou orientovanost subjektu v tom, co jej obklopuje resp. čím je obklopen. Vztáhnout se k sobě může jen subjekt, který nejprve podnikl nějakou akci do svého okolí, v němž se s něčím setkal. Teprve po tomto setkání je nějaký návrat vůbec možný; to přece docela zřetelně nahlédl přinejmenším už Hegel. Bez spoluúčasti na přetvoření okolí v osvětí se žádný subjekt nemůže ujistit o sobě; v případě vědomého subjektu pak jde o zaujetí orientovaného vztahu k nejbližším relevantním skutečnostem: máme zkušenost, jak třeba přechod z hlubokého spánku nebo z bezvědomí je provázen ztrátou takové orientovanosti, kdy nevíme nejen to, kde právě jsme a co nás v nejbližších chvílích čeká, ale kdy jsme znejistěni i pokud jde o naši identitu, o to, kým jsme. Proto je pochopitelné, že se tážeme nejen na to, kým jsme (a to nejen individuálně, ale třeba i za celé lidstvo), nýbrž také odkud přicházíme a kam směřujme. (Písek, 050422-1.)