Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Slovo „reference“, tak často o jisté doby používané logiky a analytickými filosofy, skrývá nebo přesněji zakrývá velmi důležité problémy, vesměs spjaté s tradiční vadou objektivizujícího (zpředmětňujícího) myšlení, totiž že zapomínají na to, že není žádného myšlenkového nebo logického „vztahu“ tam, kde nejde o aktivní vztahování, tj. o výkon vztahování, v našem případě o výkon „referování“, odkazování k něčemu dalšímu, co už součástí toho výkonu není (tedy co je mimo tento výkon, vně tohoto výkonu). Jinak řečeno: při užívání slova „reference“ se většinou zcela pomíjí právě ten základní problém, totiž co vlastně zakládá vztah mezi „referujícím“ a „referovaným“, a navíc se zapomíná na to, že objektivovaný „referující“ není žádným způsobem schopno se samo vztáhnout k referovanému“ bez aktivního výkonu „referování“ ze strany příslušného „referujícího“ subjektu. [Vpodstatě dost podobná je situace v případě termínu „korespondence“: také zde je v důsledku objektivizace vytěsněn „subjekt“, který musí aktivně „odpovídat“, „respondovat“, ovšem ten může být na jedné i na druhé straně (nebo na obou), zatímco v případě „reference“ jde o jednosměrné „referování“.] Co z toho tedy vyplývá pro vztah pojmu k tomu, čeho je pojmem a k čemu se jako pojem vztahuje v kontextu aktu „pojímání“? Především platí, že sám pojem není schopen žádného výkonu pojímání, ale že je pouhým prostředkem, nástrojem, nebo možná lépe jakýmsi programem či návodem k určitému konkrétnímu „pojetí“ něčeho dalšího. K pojmu tedy není možný ani myslitelný žádný přístup zvnějšku, takže o pojmu nelze vypovídat jako o něčem „předmětném“. V tomto smyslu tedy nelze mluvit o tom, že by pojem sám mohl „referovat“ k něčemu dalšímu v onom objektivovaném logickém smyslu. Pojem je jen určitým způsobem zaměření myšlenkové intence (která by mohla jinak mít stejný cíl a tedy stejné zaměření i bez použití pojmu jako jakéhosi zpřesňujícího „programu“), tedy intence myšlenkového aktu; pojem je tudíž součástí resp. složkou intencionálního aktu, a v tom smyslu musí být odlišován a chápán odděleně od příslušného intencionálního „předmětu“ (eventuelně ne-předmětu, tedy souhrnně intencionálního modelu). Teprve u tohoto myšlenkového „modelu“ lez smysluplně mluvit o „referenci“ (eventuelně i „korespondenci“) v logickém smyslu.
(Písek, 080414-3.)

Ladislav Hejdánek (2006)

K pojmovému myšlení nepochybně náleží také jistý druh dovednosti a natrénovanosti, jakési zběhlosti v technickém smyslu, ale „pojem“ nelze od této dovednosti oddělovat jako nějaký „nástroj“ nebo „prostředek“ (vůbec jako nějakou „věc“ či „předmět“). Není to možné prostě proto, že ničím tak „samostatným“ není a být nemůže, protože je v jistém smyslu součástí této dovednosti, totiž součástí myšlenkového aktu, který se „pojmem“ jakožto jakousi „normou“ pro sebe spravuje a řídí. Psychologismus v logice, jak jej kritizoval a potíral třeba Husserl, se jistě mohl v něčem opírat o to, že pojmovost je něco, co je třeba uplatnit právě v myšlení jakožto aktivitě, činnosti (tj. v aktech myšlení): je to určitý způsob, jak v myšlení dodržovat určité programy či rozvrhy, abychom se spolehlivě dobrali příslušných intencionálních „modelů“ (tj. „předmětů“ nebo – perspektivně – „nepředmětů“).
(Písek, 061103-4.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Mezi pojmem jakožto „vnitřním“ prográmkem, jímž se řídí (má řídit) určitý akt myšlení, a eventuelní „reálnou věcí“ (reálným předmětem), který je za pomoci tohoto pojmu míněn, je ještě určitá přechodná zóna, která byla od počátků ve starém Řecku, ale pak ještě po dlouhé věky nesprávně a zejména nedostatečně chápána a interpretována. Tato nedostatečnost a nesprávnost se zejména ukázala v dlouhých středověkých sporech o tzv. univerzálie; tyto spory nebyly nikdy dovedeny do úspěšného konce, ale měly vážné následky pro celé novověké myšlení. Jedním z těch důsledků bylo utvoření dvou základních linií evropského myšlení, označovaných obvykle (a ovšem nepřesně) jako tradice kontinentální a tradice anglosaská; někdy se také mluví o tradici racionalistické a empiristické. Ani v jedné z těchto tradic se nepodařilo náležitě vyřešit problém povahy pojmů a pojmovosti, ale v průběhu diskusí a polemik se stávala stále zřetelnějším způsobem zjevnou jeho naléhavost. Empiristická tradice chtěla pojmy odvozovat ze smyslových vjemů (dojmů, impresí, počitků apod.), zatímco racionalistická tradice trvala na tom, že zdroj pojmů je nutno hledat jinde (totiž v rozumu samém). Dnes už tyto spory nejsou považovány za zvlášť naléhavé a aktuální, ale problém zůstává nadále nevyřešen. Kantův apriorismus v původním absolutním smyslu už snad nikdo nedrží, ale samo „apriori“ je fakticky uznáváno v relativní, tj. převážně historické podobě (apriori je historizováno, ale tato „historie“ vzniku či původu pojmů není nijak specificky vázána na „smyslová data“, přestože jistá vzdálenější spjatost není popírána). Od dob Brentanových a především od vydání Husserlových Logische Untersuchungen se však stalo nezbytným nějak počítat s tzv. intencionálními objekty (či předměty), a nějak interpretovat jejich povahu ve vztahu jednak k „reálným věcem“, jednak k pojmům. Hlavními dvěma důvody pro nutnost náležité interpretace jsou na jedné straně nemožnost ztotožnění pojmu s příslušným intencionálním předmětem (objektem), na druhé straně pak nemožnost nejen ztotožnění intencionálního předmětu s pojmem, ale také nemožnost prokázání jakékoli podobnosti mezi pojmem a intencionálním (nebo reálným) předmětem. (Pojem trojúhelníku nemá žádnou plochu, nemá tři vrcholy ani úhly atd., zatímco příslušný intencionální předmět je má. Zároveň však tomuto intencionálnímu předmětu nic v našem vesmíru neodpovídá, geometrické obrazce se nikde jako reálné předměty nevyskytují.) Dalším velkým problémem je ovšem i to, že mezi různými geometrickým obrazci jsou určité „logické“ vztahy, ačkoli samy o sobě jsou tyto obrazce míněny jako izolované (a nejen fakticky, ale jsou tak legitimně mínitelné – např. „výměr“ rovnostranného trojúhelníku si podržuje platnost jakoby bez ohledu nejen na jiné obrazce, ale dokonce i na všechny jiné, jinak stejné, jen větší nebo menší rovnostranné trojúhelníky, právě jako by na velikosti vůbec nezáleželo, protože mluvit a uvažovat o velikosti tam, kde jde o naprosto izolovaný obrazec, postrádá smysl). Tak se ukazuje, že geometrie jako teorie nemohla vzniknout (a ani dnes by se nemohla udržovat v jakékoli podobě) bez podpory logických souvislostí, do nichž pojem trojúhelníku je nutně zapojen. A jistě je nezpochybnitelné, že „logické souvislosti“, jak se o nich tradičně hovoří, nejsou záležitostí geometrie, nýbrž uvažování o geometrických obrazcích a také problémech. To ukazuje rovněž k tomu, že pojmy nelze uvažovat (a tedy tím méně „definovat“) jako izolované od jiných pojmů (je to ovšem zřejmé už z toho, že ke každému takovému definování nutně potřebujeme ještě řadu dalších, jiných pojmů). Definice se tedy netýká pojmů, nýbrž jejich intencionálních předmětů; o pojmech toho víme zatím příliš málo, abychom o nich mohli vůbec legitimně něco věcného prohlásit. Můžeme je pouze – a spíš jen intuitivně – srovnávat co do obecnosti (a to ještě za předpokladu, že celé to srovnávání je zapojeno do příslušných logických kontextů – přímo nahlédnout rozsah či obecnost určitého pojmu nemůžeme). Na druhé straně o nějakém „obsahu“ nebo rozsahu určitého pojmu nelze mluvit ani uvažovat vůbec, pokud do míníme s náležitou přesností, neboť v tom okamžiku, kdy chceme obsah nebo rozsah pojmu vymezit, nutně opouštíme půdu (terén) pojmů a pojmovosti a přecházíme na terén intencionálních (eventuelně reálných) předmětů.
(Písek, 080516)

Ladislav Hejdánek (2008)

Předpokládejme, že „pojem“ je to, čím něco jiného pojímáme (tedy jakýsi prostředek, nástroj pojímání, tj. pojmového uchopování). To znamená, že pojem musíme principiálně odlišovat od toho, co jím je pojato (pojímáno). Tážeme-li se proto, co to je „pojem“, nemůžeme nadále dělat tu chybu, že místo o pojmu začneme vypovídat o tom, co jím je pojato (pojímáno). Uveďme dva příklady, jeden z geometrie a druhý třeba z biologie. – Příklad první: co může být řečeno (vypovídáno) a pojmu trojúhelníku? Jaké jeho vlastnosti můžeme určit? Zřejmě jenom tu „vlastnost“, že se nějakým specifickým způsobem vztahuje k „trojúhelníku“, tedy k určitému geometrickému obrazci. (Zde můžeme napodobit to, co Heidegger předvedl na začátku svého výkladu „Vom Wesen der Wahrheit.) Tento vztah sám musí být pochopen jako základně důležitý – my budeme trvat na tom, že to je vztah ze strany „pojmu“ aktivní, ovšem v tom smyslu, že je součástí či složkou aktivity mínění či myšlení, přesněji určitého myšlenkového aktu. Naproti tomu ze strany geometrického obrazce o žádnou aktivitu nejde a jít nemůže. Také nemůžeme v žádném případě postavit geometrický obrazec a pojem tohoto obrazce vedle sebe a nějak je zvnějšku srovnávat, třeba co do podobnosti. Jestliže se tradičně o tom, k čemu se pojem vztahuje, mluví jako o jeho „předmětu“ (to však musí být ještě upřesněno, neboť my chceme upozornit na to, že některé pojmy se mohou vztahovat také ne-předmětům, blíže tam), pak nepochybně platí, že mezi pojmem a jeho předmětem nenajdeme žádnou podobnost vlastností (trojúhelník má tři strany, tři vrcholy, tři úhly určitou plochu, určitý obvod atd. – a pojem trojúhelníku nic z toho nemá). Jediné, co pojmu trojúhelníku můžeme říci, se zakládá na jeho srovnání s jinými pojmy, a to se nezakládá na podobnostech, nýbrž na logických vztazích. Druhým příkladem, který bereme z biologie, lze dovodit cosi podobného, ale přece jen je poněkud obtížnější to náležitě nahlédnout. Zatímco geometrické obrazce můžeme pouze mínit jako své konstrukty, ale nikde ve skutečnosti je nenajdeme, v biologii je věc o to složitější, že pojem se nevztahuje jenom ke svému „předmětu právě míněnému“, ale také k nějaké „reálné“ skutečnosti, která se vskutku ve světě vyskytuje, a to dokonce nikoli k jediné takové skutečnosti, ale k celé řadě skutečností, které mohou tímto pojmem být míněny. V zoologii nebo v botanice atd. můžeme každého tvora (živočicha nebo rostlinu atd.) zahrnout do nějaké skupiny „podobných“ tvorů, a to do skupiny širší nebo naopak užší. V tomto smyslu může takové skupiny definovat, aby obyčejné mýlky v zařazení mohly být co možná vyloučeny; to, co definujeme, není konkrétní zvíře ani konkrétní rostlina, ale je to buď rod nebo druh nebo odrůda a podobně.
(Písek, 080813-1.)

Immanuel Kant (2010)

... Neboť takovým všeobecným, a přece určitým principům se člověk nenaučí snadno od jiných, jimž pouze nejasně tanuly na mysli. Musíme k nim nejprve dospět sami vlastním přemýšlením, a pak je nalézáme i jinde, kde bychom o ně předtím nebyli ani zavadili, protože ani sami autoři nevěděli, že taková myšlenka tvoří základ jejich vlastních úvah. Zato ti, co sami nikdy nemyslí, mají přece dost bystrozraku, aby všechno, co jim bylo ukázáno, vyslídili v tom, co už bylo řečeno dříve, kde to však přesto nikdo spatřit nedokázal.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 39 – § 3.)