Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Anaxagorás prý řekl, že slovo „osud“ je „prázdné jméno“ (protože „z toho, co se děje, nic neděje se osudem“ – zl. A 66). To však je nepřesnost, ba omyl. Každé jméno je jménem jen tehdy, když něco pojmenovává; přitom není důležité, zda to, co pojmenovává, je něco skutečného. Anaxagorův omyl sdíleli snad všichni presokratici, a přetrvával dál i u dalších myslitelů; ten omyl spočíval ovšem v tom, že to, co můžeme přesně mínit, je eo ipso skutečné (bez tohoto omylu není myslitelný pythagoreismus, ale ani platónské učení o idejích). Slovo (nebo jméno), které nic neznamená, nic nepojmenovává ani neoznačuje, prostě není žádným slovem, nýbrž je to pouhé „zaznění zvuku“, flatus vocis (nebo skupinou písmen, pokud je napíšeme). Není to „prázdné jméno“, ale žádné jméno. Slovo „osud“ něco znamená; to, k čemu svým významem poukazuje, je nutně „něčím“, a my můžeme toto „něco“ podrobit zkoumání a kritice. Nejen v běžné mluvě, ale i v dějinách filosofie a dokonce věd je spoustu takových pojmenování či slov, která jsou nerozlučně nebo alespoň velmi těsně spjata s omyly. Ale abychom mohli něco označit za omyl, musíme to (byť jako omyl) pochopit, a ono je co chápat a co kritizovat. Ovšem také nemusí jít o omyl, nemusí jít jen o označení něčeho, co „není“, co „neexistuje“ a čeho bychom eo ipso mohli prostě nedbat. Celá matematika a geometrie atd. se tematicky vztahuje k číslům a rovinným obrazcům nebo třírozměrným tělesům atd., které nikde v tomto světě „neexistují“, protože to jsou jen myšlenkové konstrukty. A každý uzná, že nemůžeme jen proto prohlásit, že jejich označení jsou jen „prázdná jména“. Právě naopak: čísla i geometrické útvary atp. se v některých směrech „chovají“ (jeví) jako skutečnosti. Pokud přesně a postačujícím způsobem myslíme (definujeme) trojúhelník, zbývá nám ještě obrovský úkol poznat jeho vlastnosti v nových a nových souvislostech (můžeme pak ustavit celou „vědu“ o trojúhelnících, trigonometrii). Ta ovšem stojí na některých principiálních předpokladech, pro které mohou existovat alternativy; vedle eukleidovské geometrie máme i geometrie neeukleidovské, které jsou použitelné pro jiné účely a za jiných okolností. Bylo by zřejmě absurdní prohlásit eukleidovskou geometrii prostě za chybnou, a tudíž bezpředmětnou, nicotnou; ale i kdybychom to mohli učinit, nestává se tím tato klasická geometrie „ničím“, ani se nestává „prázdnou“. (Písek, 050126–1.)

Immanuel Kant (2010)

... Neboť takovým všeobecným, a přece určitým principům se člověk nenaučí snadno od jiných, jimž pouze nejasně tanuly na mysli. Musíme k nim nejprve dospět sami vlastním přemýšlením, a pak je nalézáme i jinde, kde bychom o ně předtím nebyli ani zavadili, protože ani sami autoři nevěděli, že taková myšlenka tvoří základ jejich vlastních úvah. Zato ti, co sami nikdy nemyslí, mají přece dost bystrozraku, aby všechno, co jim bylo ukázáno, vyslídili v tom, co už bylo řečeno dříve, kde to však přesto nikdo spatřit nedokázal.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 39 – § 3.)

Immanuel Kant (2010)

... Neboť takovým všeobecným, a přece určitým principům se člověk nenaučí snadno od jiných, jimž pouze nejasně tanuly na mysli. Musíme k nim nejprve dospět sami vlastním přemýšlením, a pak je nalézáme i jinde, kde bychom o ně předtím nebyli ani zavadili, protože ani sami autoři nevěděli, že taková myšlenka tvoří základ jejich vlastních úvah. Zato ti, co sami nikdy nemyslí, mají přece dost bystrozraku, aby všechno, co jim bylo ukázáno, vyslídili v tom, co už bylo řečeno dříve, kde to však přesto nikdo spatřit nedokázal.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 39 – § 3.)

Immanuel Kant (2010)

Závěrem tohoto paragrafu tedy je, že metafyzika má vlastně co dělat se syntetickými větami a priori, o něž jí jedině jde, k čemuž je zajisté zapotřebí mnoha rozborů jejích pojmů, tudíž analytických soudů, při čemž se však postupuje nejinak než u každého jiného druhu poznání, kde se rozborem snažíme pouze své pojmy učinit zřetelnými. Podstatným obsahem metafyziky je však vytváření poznání a priori, a to jak podle názoru, tak podle pojmů, a nakonec též syntetických vět a priori ve filosofickém poznání.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 38 – § 2.)

Immanuel Kant (1724-1804)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdrojů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o to, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo najít něco starého, co by se mu nějak podobalo.
Mým úmyslem je přesvědčit všechny, jimž stojí za to zabývat se metafyzikou, že je nevyhnutelně nutné, aby prozatím ustali v další práci, aby považovali vše, co bylo dosud vykonáno, za nevykonané a aby si přede vším jiným položili otázku, zda něco takového jako metafyzika je vůbec možné.
Je-li metafyzika vědou, čím to, že se nemůže domoci všeobecného a trvalého uznání jako vědy ostatní? A jestliže vědou není, jak je možné, že se přesto neustále chlubí zdáním vědeckosti a šálí lidskou rozvažovací schopnost nikdy neuhasínajícími, ale také nikdy nesplněnými nadějemi? Ať už tedy chceme dokazovat, že něco víme nebo že nevíme zhola nic, jednou přece musí být o povaze této domýšlivé vědy dovozeno něco jistého; neboť takhle to nemůže dále zůstat. Zdá se skoro k smíchu, že zatímco každá jiná věda postupuje ustavičně vpřed, v metafyzice, která přece chce být moudrost sama a na jejíž výrok každý čeká jako na věštbu, se točíme stále dokola na jed/24/nim místě a nehýbáme se ani o krok dál. Její stoupenci také vydatně prořídli a není vidět, že by ti, kteří se cítí dosti silní, aby vynikli v jiných vědách, chtěli svou slávu hledat v disciplíně, kde si každý, kdo o všech ostatních věcech neví nic, osobuje nepochybný soud, poněvadž v této oblasti vskutku nejsou nasnadě pevné jednotky míry a váhy, umožňující odliši důkladnost od mělkého žvástu.
(7024, Prolegomena ke každé příští metafyzice ..., Svoboda, Praha 1992, str. 23-24.)