Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Isaac Asimov (1972)

… „… Pozemšťané chtějí Pumpu; chtějí energii zadarmo; chtějí ji do té míry, že odmítají věřit, že ji nemohou mít.“
„Ale proč ji chtějí, když to znamená smrt?“
„Musí jen odmítnout uvěřit, že to znamená smrt. Nejjednodušší způsob, jak vyřešit problém, je popřít jeho existenci. Tvůj přítel, doktor Neville, dělá to samé. …
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 197.)

()

(* 27. 12. 1903 Plzeň, + 25. 12. 1976 Mohuč, SRN) – českoněmecký historik a sociolog
Vystudoval gymnázium v Litoměřicích a po absolvování studia dějin a slavistiky na německé univerzitě v Praze působil několik let na univerzitě v německém Münsteru. Po návratu do Československa byl gymnaziálním učitelem a roku 1937 se na německé univerzitě habilitoval pro obor sociologie. V roce 1939 se stal ředitelem učitelského ústavu v Liberci, ale již v roce 1940 byl povolán do armády. Když se po skončení války vrátil ze zajetí, odešel do Spolkové republiky Německo. Působil ve státní službě v Hesensku a od roku 1952 byl profesorem sociologie na Institutu pro pedagogiku ve Frankfurtu nad Mohanem.
Národnostní poměry v Čechách jej přivedly ke studiu nacionalismu. Již první jeho velká práce Grundlagen des nationalen Erwachens in Böhmen (Základy národního probuzení v Čechách, 1932) se zabývala touto problematikou a stejně tak i další velká práce Wege und Handlungen des Nationalbewusstseins (Cesty a projevy národního vědomí, 1934).
Po válce napsal významná díla Geschichte des Nationalismus in Europa (Dějiny nacionalismu v Evropě, 1950) a Nationalismus (1964). Později se jeho badatelský zájem soustředil i na reformy v komunismu a na význam ideologie ve společnosti. Jeho syn, německý historik Hans Lemberg, se v řadě svých prací zabývá dějinami Československa.
(mch)
ex: Kdo byl kdo – internet

Isaac Asimov (1972)

„Nejde o vymýšlení, doktore,“ chlácholil ho Gottstein. „Ani mě nenapadlo něco takového vyvozovat. Ale všichni víme, že když se pokoušíme určit něco, co leží na hranicích známého a neznámého, je nezbytné dělat předpoklady. Předpoklady se mohou klenout nad šedou oblastí nejistot a můžete je s naprostou poctivostí posouvat jedním či druhým směrem, ale v souladu s … ehm … s okamžitými emocemi. Možná jste vytvářel své předpoklady na anti-Hallamovské hranici možného a nemožného.“
„Tohle je neplodná debata, pane. Tehdy jsem se domníval, že se mám o co opřít. Ale nejsem fyzik. Jsem – byl jsem – radiochemik.“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 175.)

Isaac Asimov (1972)

„… To, co jsem si o něm zapamatoval, docela sedělo.“
„Copak ?“
„Zapamatoval jsem si jeho jistou zajímavou iracionálnost a pokusil jsem se ji dokázat. Dost tvrdě mi vzdoroval. Působil rozumně; tak rozumně, že mi to začalo připadat podezřelé. Někteří blázni si vytvoří druh přitažlivé racionálnosti jako obranný mechanismus.“
„Panebože,“ přerušil ho Montez uštvaně. „Skoro vám nerozumím. …“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 185.)

Isaac Asimov (1972)

Zamyslil se. Koncepce mu byla samozřejmě známá, stejně jako její termodynamické důsledky. Ale proč by neprozkoumal předpoklady? Ty musí být slabinou každé teorie. Co když jsou předpoklady, považované podle definice za správné, mylné? Kdyby se vyšlo z jiných předpokladů, jaké by byly výsledky? Protikladné?
Začal z ničeho, ale už za měsíc měl pocit, který zná každý vědec – to nekonečné cvakání, jak do sebe zapadají neočekávané součásti a znepokojující paradoxy přestávají být paradoxními ... Byl to pocit Pravdy.
(6876, Ani sami bohové, Svoboda, Praha 1992, str. 36-37.)