Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Isaac Asimov (1972)

… „… Pozemšťané chtějí Pumpu; chtějí energii zadarmo; chtějí ji do té míry, že odmítají věřit, že ji nemohou mít.“
„Ale proč ji chtějí, když to znamená smrt?“
„Musí jen odmítnout uvěřit, že to znamená smrt. Nejjednodušší způsob, jak vyřešit problém, je popřít jeho existenci. Tvůj přítel, doktor Neville, dělá to samé. …
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 197.)

Isaac Asimov (1972)

„Nejde o vymýšlení, doktore,“ chlácholil ho Gottstein. „Ani mě nenapadlo něco takového vyvozovat. Ale všichni víme, že když se pokoušíme určit něco, co leží na hranicích známého a neznámého, je nezbytné dělat předpoklady. Předpoklady se mohou klenout nad šedou oblastí nejistot a můžete je s naprostou poctivostí posouvat jedním či druhým směrem, ale v souladu s … ehm … s okamžitými emocemi. Možná jste vytvářel své předpoklady na anti-Hallamovské hranici možného a nemožného.“
„Tohle je neplodná debata, pane. Tehdy jsem se domníval, že se mám o co opřít. Ale nejsem fyzik. Jsem – byl jsem – radiochemik.“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 175.)

Isaac Asimov (1972)

„… To, co jsem si o něm zapamatoval, docela sedělo.“
„Copak ?“
„Zapamatoval jsem si jeho jistou zajímavou iracionálnost a pokusil jsem se ji dokázat. Dost tvrdě mi vzdoroval. Působil rozumně; tak rozumně, že mi to začalo připadat podezřelé. Někteří blázni si vytvoří druh přitažlivé racionálnosti jako obranný mechanismus.“
„Panebože,“ přerušil ho Montez uštvaně. „Skoro vám nerozumím. …“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 185.)

Milan Mráz (2004)

Přes obdivuhodnou různost témat jsou si Aristotelovy spisy po metodické stránce většinou velmi podobné. Po vymezení předmětu zkoumání a zavedení pojmů, s nimiž bude pracovat, Aristotelés zpravidla přechází k analyse dosavadních zkušeností s řešenou problematikou. Z tohoto hlediska ho zajímá i stavba běžného jazyka, v jehož syntaxi, slovní zásobě a sémantice nalézá projevy věkovité zkušenosti lidských generací o světě. Velkou váhu přikládá i běžnému mínění lidí o zkoumané věci i své vlastní zkušenosti, získané často cílevědomým pozorováním příslušných jevů. Zvláště významné jsou však pro něho zkušenosti obsažené v názorech jeho předchůdců. Při analyse všech těchto mnohostranných zkušeností odkrývá v nich sporná, zdánlivě neřešitelná místa (aporie), která se snaží nahradit novým, plně racionálním vysvětlením. Tato metoda výkladu se stala základním vzorem pro vědecká pojednání na řadu staletí. Podobně jako u jiných Aristotelových děl není ani u Politiky jisté, v jakém pořadí bylo napsáno osm knih, z nichž se skládá dochovaný text tohoto spisu. …
(Úvod, in: Aristotelés, Politika II, OIKOYMENH, Praha 2004, str. 7.)

Isaac Asimov (1972)

Zamyslil se. Koncepce mu byla samozřejmě známá, stejně jako její termodynamické důsledky. Ale proč by neprozkoumal předpoklady? Ty musí být slabinou každé teorie. Co když jsou předpoklady, považované podle definice za správné, mylné? Kdyby se vyšlo z jiných předpokladů, jaké by byly výsledky? Protikladné?
Začal z ničeho, ale už za měsíc měl pocit, který zná každý vědec – to nekonečné cvakání, jak do sebe zapadají neočekávané součásti a znepokojující paradoxy přestávají být paradoxními ... Byl to pocit Pravdy.
(6876, Ani sami bohové, Svoboda, Praha 1992, str. 36-37.)