Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Isaac Asimov (1972)

… „… Pozemšťané chtějí Pumpu; chtějí energii zadarmo; chtějí ji do té míry, že odmítají věřit, že ji nemohou mít.“
„Ale proč ji chtějí, když to znamená smrt?“
„Musí jen odmítnout uvěřit, že to znamená smrt. Nejjednodušší způsob, jak vyřešit problém, je popřít jeho existenci. Tvůj přítel, doktor Neville, dělá to samé. …
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 197.)

Isaac Asimov (1972)

„Nejde o vymýšlení, doktore,“ chlácholil ho Gottstein. „Ani mě nenapadlo něco takového vyvozovat. Ale všichni víme, že když se pokoušíme určit něco, co leží na hranicích známého a neznámého, je nezbytné dělat předpoklady. Předpoklady se mohou klenout nad šedou oblastí nejistot a můžete je s naprostou poctivostí posouvat jedním či druhým směrem, ale v souladu s … ehm … s okamžitými emocemi. Možná jste vytvářel své předpoklady na anti-Hallamovské hranici možného a nemožného.“
„Tohle je neplodná debata, pane. Tehdy jsem se domníval, že se mám o co opřít. Ale nejsem fyzik. Jsem – byl jsem – radiochemik.“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 175.)

Isaac Asimov (1972)

„… To, co jsem si o něm zapamatoval, docela sedělo.“
„Copak ?“
„Zapamatoval jsem si jeho jistou zajímavou iracionálnost a pokusil jsem se ji dokázat. Dost tvrdě mi vzdoroval. Působil rozumně; tak rozumně, že mi to začalo připadat podezřelé. Někteří blázni si vytvoří druh přitažlivé racionálnosti jako obranný mechanismus.“
„Panebože,“ přerušil ho Montez uštvaně. „Skoro vám nerozumím. …“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 185.)

Isaac Asimov (1972)

Zamyslil se. Koncepce mu byla samozřejmě známá, stejně jako její termodynamické důsledky. Ale proč by neprozkoumal předpoklady? Ty musí být slabinou každé teorie. Co když jsou předpoklady, považované podle definice za správné, mylné? Kdyby se vyšlo z jiných předpokladů, jaké by byly výsledky? Protikladné?
Začal z ničeho, ale už za měsíc měl pocit, který zná každý vědec – to nekonečné cvakání, jak do sebe zapadají neočekávané součásti a znepokojující paradoxy přestávají být paradoxními ... Byl to pocit Pravdy.
(6876, Ani sami bohové, Svoboda, Praha 1992, str. 36-37.)

Elias Canetti (1967)

Instinktivně cítím sympatie ke všem experimentům a jejich nositelům. Proč? Protože mají dost vzdoru, aby se postavili na začátek, jako by se před nimi nebylo nic událo. Protože jsou vedeni přesvědčením, že důležité je,. co člověk dělá sám. Protože zcela nečekaně tu rozhoduje jednotlivý člověk, někdo, kdo si to osobuje, ale také bere na sebe. Protože vyžadují svéhlavost a dvě vlastnosti, které jsou ve vzájemné kombinaci nejdůležitější: odbojnost a trpělivost.
Instinktivně cítím nedůvěru ke všem experimentátorům. Proč? Protože jim jde o úspěch a chtějí se prosadit. Často se ukáže, že to, co odhodili jako balast, vůbec neznali, chtějí se dostat na vrchol s menším zavazadlem, snadněji. Akceptují jakékoli spojence, projevují pochopení pro mocenskou strukturu světa takovou, jaká je, nevybíravě používají všeho, co nepatří do nejužší sféry experimentu, k jeho propagování. Ať vynechali cokoli, když dobývali to své nové, zčistajasna je to tu zas, totiž jako jejich zbraň. Žijí často v klikách, tvoří kotérie, zvažují, počítají, správcují. Kontrast mezi jejich pravým cílem a tím, jak se veřejně prezentují, je donebevolající. Sami tento kontrast zdůrazňují, musejí ho zdůrazňovat, neboť každý vyvažující kompromis mezi oběma aspekty jejich existence by zrušil jejich experiment jako takový.
Co však mají dělat? Co se dá v tomto světě očekávat? Jejich experiment chce žíz, mají proto umřít hlady? Rozených mučedníků je mezi nimi pramálo. Svůj odboj provozují ve velmi úzce vymezené oblasti a je docela dobře možné, že zbytek jejich osobnosti tím není ani v nejmenším dotčen. Když se sdružují, pak v přesvědčení, že je ti druzí chápou a jde jim o totéž; nacházejí v nich napodobitele a živí tím svůj odboj. To, co se od nich očekává, odpovídá asketickému postulátu a často nemá s tím novým, o co se pokoušejí, nic společného. Veřejnost si v podstatě přeje, aby se ve svém experimentu projevili jako blázni a nakonec ztroskotali. Později, když se opravdu zblázní nebo zemřou, prostě už nepřekážejí, přijdou možná druzí na to, co oni vykonali, a využijí toho. O těchto napodobitelích není třeba mít valné mínění, využívají prostě toho, co už bylo vymyšleno, ale to koneckonců děláme všichni.
Přejeme si tedy čistotu experimentu, jeho výlučnost a přísnost. Jen tak mu věříme, chceme ho mít bez jeho příběhu. Vynálezci a světci splývají v jednu postavu.
Je možné, že tato pomyslné dvojdomá postava je monstrum, zrůdný plod periody rozpadajících se náboženství. Avšak je také možné, že nemáme zapotřebí ničeho víc než této postavy.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 36-38.)