Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Isaac Asimov (1972)

… „… Pozemšťané chtějí Pumpu; chtějí energii zadarmo; chtějí ji do té míry, že odmítají věřit, že ji nemohou mít.“
„Ale proč ji chtějí, když to znamená smrt?“
„Musí jen odmítnout uvěřit, že to znamená smrt. Nejjednodušší způsob, jak vyřešit problém, je popřít jeho existenci. Tvůj přítel, doktor Neville, dělá to samé. …
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 197.)

Isaac Asimov (1972)

„Nejde o vymýšlení, doktore,“ chlácholil ho Gottstein. „Ani mě nenapadlo něco takového vyvozovat. Ale všichni víme, že když se pokoušíme určit něco, co leží na hranicích známého a neznámého, je nezbytné dělat předpoklady. Předpoklady se mohou klenout nad šedou oblastí nejistot a můžete je s naprostou poctivostí posouvat jedním či druhým směrem, ale v souladu s … ehm … s okamžitými emocemi. Možná jste vytvářel své předpoklady na anti-Hallamovské hranici možného a nemožného.“
„Tohle je neplodná debata, pane. Tehdy jsem se domníval, že se mám o co opřít. Ale nejsem fyzik. Jsem – byl jsem – radiochemik.“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 175.)

Isaac Asimov (1972)

„… To, co jsem si o něm zapamatoval, docela sedělo.“
„Copak ?“
„Zapamatoval jsem si jeho jistou zajímavou iracionálnost a pokusil jsem se ji dokázat. Dost tvrdě mi vzdoroval. Působil rozumně; tak rozumně, že mi to začalo připadat podezřelé. Někteří blázni si vytvoří druh přitažlivé racionálnosti jako obranný mechanismus.“
„Panebože,“ přerušil ho Montez uštvaně. „Skoro vám nerozumím. …“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 185.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Všechno lidské poznání je „relativní“, pokud rozumíme správně slovu „relativní“, odkazujícímu na „relaci“ čili vztah“ všechno lidské poznání (a vůbec myšlení) je totiž nepochybně „vztažené“, protože se vztahuje k něčemu, co už součástí příslušného poznání (a myšlení) není. Ve filosofii se od dob Brentanových a zejména Husserlových mluví o intencionalitě myšlení, která spočívá prostě v tom, že každá naše myšlenka je zároveň něčím, co se aktivně vztahuje k něčemu, co se zaměřuje na něco, co míní něco dalšího (což je ta její „psychická“ stránka), a zároveň je nezbytně spjata s tímto „něčím“ míněným, zaměřeným, uvedeným do vztahu. Jinak řečeno, každá myšlenka je jednak výkonem, aktem vědomí či myšlení, jednak intencionálním „předmětem“, „objektem“ (tak se to obvykle říká; my k tomu budeme mít jisté připomínky). Už Descartes rozlišoval mezi myšlenkou myslící a myšlenkou myšlenou (cogitatio cogitans, cogitatio cogitatum). Možná bude lépe užívat přinejmenším prozatím Descartova rozlišení, abychom se vyhnuli předčasnému rozboru toho, co vlastně znamená termín „objekt“ či „předmět“. Nám teď jde o to, že to „myšlené“ není subjektivní, nýbrž že se k němu můžeme vztahovat vždy znovu. To ovšem se příliš přesně nedařilo narativitě, i když i ta byla schopna se opětovně vztáhnout k „témuž“; narativní identifikace byla ovšem vždy jen přibližná a dlouhodobě nestabilní. Teprve pojmy a pojmovost dovolují identifikaci přesnější a přísnější, s níž se dá náročněji pracovat. Pojmovost tedy dovoluje myslit něco přesně a se stejnou přesností vždy znovu, ale nezbavuje myšlení (aktivitu myšlení) její subjektivity a tím relativnosti, tj. vztaženosti. V myšlení nikdy nemáme a nemůžeme mít nic „skutečného“, „reálného“ zachyceno v jeho vlastní skutečnosti či „realitě“, ba dokonce ani v jeho „idealitě“: myšlení trojúhelníka není schopno se trojúhelníku ani podobat, ani se naň zavěsit či k němu „přilepit“, a už vůbec ne jej v sobě, tj. v rámci myšlenkového aktu, zachytit a podržet, nýbrž vždycky se k němu bude pouze vztahovat, a to lépe či hůře, přesněji nebo vágněji, a to v závislosti na své úrovni, tj. na úrovni své pojmové strukturovanosti. (Písek, 030607-2.)

Isaac Asimov (1972)

Zamyslil se. Koncepce mu byla samozřejmě známá, stejně jako její termodynamické důsledky. Ale proč by neprozkoumal předpoklady? Ty musí být slabinou každé teorie. Co když jsou předpoklady, považované podle definice za správné, mylné? Kdyby se vyšlo z jiných předpokladů, jaké by byly výsledky? Protikladné?
Začal z ničeho, ale už za měsíc měl pocit, který zná každý vědec – to nekonečné cvakání, jak do sebe zapadají neočekávané součásti a znepokojující paradoxy přestávají být paradoxními ... Byl to pocit Pravdy.
(6876, Ani sami bohové, Svoboda, Praha 1992, str. 36-37.)