LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Isaac Asimov (1972)

„… To, co jsem si o něm zapamatoval, docela sedělo.“
„Copak ?“
„Zapamatoval jsem si jeho jistou zajímavou iracionálnost a pokusil jsem se ji dokázat. Dost tvrdě mi vzdoroval. Působil rozumně; tak rozumně, že mi to začalo připadat podezřelé. Někteří blázni si vytvoří druh přitažlivé racionálnosti jako obranný mechanismus.“
„Panebože,“ přerušil ho Montez uštvaně. „Skoro vám nerozumím. …“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 185.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Intuice je jakási tucha čehosi nepředmětného; proto je velmi nesnadné ji okamžitě rozpoznat a nezaměnit třeba s halucinací. Není dokonce vyloučeno, že každá halucinace je v zárodku intuicí, zatímco halucinace se z této intuice stává teprve jejím nesprávným pochopením resp. uvědoměním. Intuice je přítomna v základu každého nápadu; nápad je už určitým „přečtením“ intuitu. A jak je známo, napadají nás nejrůznější věci. Člověk, který není dostatečně připraven, nerozpozná vynikající a perspektivní nápad od nesmyslu; někdy si ani není schopen ten nápad uvědomit, jindy jej pomine nebo odvrhne, neboť „na nápady nedá“ (a ze zkušenosti ví, kolik nápadů nesnese kritické přezkoumání). Intuice „chytá“ jakoby na anténu všechny možné signály; teprve kritická reflexe je s to rozsoudit a rozhodnout, zda některý ze signálů by mohl něco smysluplného znamenat a zda by se s ním mohlo dál něco pořídit. i (Písek, 030811-2.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Jonathan Swift prý kdysi řekl, že „vize je umění vidět neviditelné“. Takto vyjádřeno to je ovšem paradox (ba dokonce paralogismus); bylo by možno pokračovat analogicky: slyšet neslyšné, chutí rozpoznat to, co žádnou chuť nemá, ucítit něco, co nemá pach, atd. A přece se nám ten Swiftův paradox nejeví jako naprosto nesmyslný (ty analogie – snad kromě slyšení neznícího – už se nám jako nesmysly jeví daleko víc). Když však zavedeme do uvedeného (velmi abstraktního) kontextu čas, dostává všechno najednou jakoby nový smysl, nový význam. Hudební skladatel zapisuje melodii, eventuelně celou skladbu, která ho náhle a „z ničeho nic“ jen tak „napadla“; ale jak vlastně může někoho napadnout melodie? Jak jinak, než že ji slyší, ač tu nic ke slyšení není, protože nic nezní!? Ta melodie by mohla – beze znění – „odeznít“ a propadnout se opět do „nicoty“, odkud se „vynořila“. Ale to proto, že nebereme dost vážně čas: budoucnost není nicota, z budoucnosti k nám přicházejí všechny nové „nápady“, a na nás záleží, zda je „uvidíme“, „uslyšíme“, prostě budeme-li pro ně mít dost „smyslu“ čili vnímavosti. Tato zkušenost je všem známá, jen to vysvětlení, vyjádření, ta běžná interpretace jí nenechává vyvstat v jejím bytostném významu. Budoucnost není „nic“ a není ani „prázdná“, nýbrž je plná adventivních „skutečností“, které nejsou naším produktem (ani nevědomým či podvědomým, to je další jen „krycí“ název, za nímž se schová mnoho nesmyslů, ale také velmi významných „skutečností“), ale které na nás apelují, abychom jim pomohli „na svět“, do světa „skutků“, díky nimž pak vypadají jako náš produkt. Zajisté, musíme tu být „při díle“, ale vskutku nový, originální a významný nápad je – byť z naší strany neuvědoměně – založen na tom, co k nám přicházelo a co se na nás obracelo s žádostí o pozornost a pomoc. (Písek, 030811–3.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Tzv. „věci“ kolem nás nejsou jen tím, čím jakoby samy „o sobě“ a „pro sebe“ jsou, ale jakmile je jednou nějak vezmeme na vědomí, jsou něčím „pro nás“. Obvykle se tomu rozumí v tom smyslu, že jde o naše subjektivní vidění (či vůbec vnímání), tedy o jakési „zkreslení“. Někdy je toto zkreslení dokonce chápáno jako nepřekročitelná překážka opravdového poznání. V tom je ovšem hned dvojí chyba: především je tu zřejmý předsudek, že náš přístup ke skutečnosti sám vede k zakrytí, skrytí toho, čím ta skutečnost sama je. To je chybný předsudek, neboť jediný způsob, jak můžeme věci (resp. skutečnost vůbec) poznávat, je náš aktivní vztah k nim, tj. naše přistupování, náš přístup k nim. Bylo by absurdní v tom chtít vidět jednu z překážek; v pozadí tohoto absurdního předsudku je myšlenka jakéhosi „přímého přístupu“, přímého vidění, náhledu, vhledu do věci samé, tedy řecká myšlenka tzv. zírání, theoriá. Druhou chybou je opět jiný předsudek, totiž že věci (skutečnosti) „jsou“ tím, čím jsou, a že takto vůbec mohou být nějak „nahlédnuty“ samy o sobě, bez ohledu na jakýkoli kontext. Tak tomu ovšem není; „věci“ nikdy nejsou vůbec ani schopny být něčím určitým, pokud nejsou zapojeny do svého okolí, na které reagují a které naopak reaguje také na ně. Každá věc, chápaná (pochopená, pojatá) jako izolovaná, osamostatněná, zbavený svých původních („přirozených“) souvislostí a vztahů ke svému konkrétnímu oko skutečností, se stává pouhým abstraktním modelem, někdy užitečným a použitelný jindy však silně matoucím. To, čeho se nám jako vnímajícím subjektům dostává prostřednictvím smyslů (a to je výsledkem vysoce komplexních fyziologických a nervových procesů, jak dnes víme a jak tomu jen zčásti rozumíme), je zajisté něco naprosto jiného než ta či ona „věc“ („skutečnost“), ale je to něco nepochybně také skutečného. Abychom se na základě (a to znamená za pomoci a prostřenidtvím) těchto nových, ale druhotných „skutečností“ mohli dostávat k té věci či skutečnosti „původní“, musíme odhalovat a rozpoznávat „význam“ či „smysl“ oněch skutečností druhotných. O „vnímání“ můžeme proto mluvit až v této fázi; a v tom smyslu cokoli, co vnímáme, má vždy (eo ipso) nějaký „smysl“; v tom však může dojít k nepřesnostem, omylům a chybám, takže ten „nalezený“ resp. spíše „vynalezený“ smysl může být někdy „pravější“, jindy mylnější. Což můžeme zjistit a opravovat dalším pozorováním a vnímáním. Samo vnímání má tudíž hermeneutickou povahu a nevede samo nikdy k žádným „původním“ skutečnostem nějakou přímou cestou, přímým nahlížením. Nicméně k vnímání jako takovému vždycky náleží také něco, co lze – po náležitém vysvětlení (včetně distance vůči rozšířeným představám) – nazvat „intuicí“, neboť „intuice“ je vždy jednou součástí či složkou interpretace (a tím také každého vnímání, ale také porozumění apod.).
(Písek, 130703-1.)

Isaac Asimov (1972)

Zamyslil se. Koncepce mu byla samozřejmě známá, stejně jako její termodynamické důsledky. Ale proč by neprozkoumal předpoklady? Ty musí být slabinou každé teorie. Co když jsou předpoklady, považované podle definice za správné, mylné? Kdyby se vyšlo z jiných předpokladů, jaké by byly výsledky? Protikladné?
Začal z ničeho, ale už za měsíc měl pocit, který zná každý vědec – to nekonečné cvakání, jak do sebe zapadají neočekávané součásti a znepokojující paradoxy přestávají být paradoxními ... Byl to pocit Pravdy.
(6876, Ani sami bohové, Svoboda, Praha 1992, str. 36-37.)