Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Václav Bělohradský (2006)

Nepodpořil jsem Stranu zelených, ale kauzu, kterou zastupuje,
říká Václav Bělohradský.
Celý život jsem patřil ke kritikům komunismu, můj odpor k této myšlenkové soustavě a politickému systému byl také důvodem mé emigrace. Nicméně s dnešním „postkomunistickým antikomunismem“, s mladofrontním diskurzem, s honičkou na českého komunistu nechci mít nic společného. Jen idiot může cpát komunismus a nacismus pod jednu, ve studené válce narychlo postavenou střechu s názvem „totalitarismus“ a pak klást křivé rovnítko mezi lidi, kteří bojovali za sociální rovnost, za emancipaci dělnické třídy, a rasisty, kteří vyhlazovali Židy a Slovany a budovali árijskou říši od Uralu až k Atlantiku.
Lže, kdo tvrdí, že život v komunistickém Československu byl jen životem utlačovaných: studoval jsem v šedesátých letech filozofii v kulturně bohaté a rozmanité společnosti a v relativní svobodě. Ostatně svoboda je vždy jen relativní, ta naše současná je tak relativní, až se téměř vytrácí z našich všedních dní, jak ví každý, kdo se střetl se zájmy kapitálu a „musel z kola ven“.
Právo, 12. srpna 2006
(poslal jako přílohu k e-mailu Jan Šimsa, Brno, 12.8.2006)

Ladislav Hejdánek (2003)

Komunismus jako politický program se začal formovat v porestaurační době v prostředí pařížské Komuny, ohrožené ze všech stran. Snad právě odtud pochází jeho zvláštní zarputilost a neochota ke kompromisům vlastním, stejně jako hluboké opovržení ke kompromisům sociálních demokratů. (Písek, 030827-2.)

Jiří Pehe (2003)

Mluvíme-li ale o komunismu a antikomunismu, je zapotřebí důležitějšího rozlišení. Je třeba oddělit komunismus jako systém od určitého druhu myšlení, které lze nazvat bolševismem. Netolerancí, černobílým viděním světa a dogmatismem, které jsou bolševismu vlastní, je prolezlá celá naše společnost. KSČM není zdaleka tou stranou, která by měla na bolševické myšlení monopol. Od jejích představitelů ho očekáváme a jsme na něj připraveni. Není tolik záludný už proto, že strana nemá žádnou reálnou moc.
Existují ovšem strany i konkrétní politici, kteří se formálně zaklínají antikomunismem a demokracií, a přes-. to jsou skrznaskrz prolezlí stereotypy bolševického myšlení. Jsou dogmatičtí, nesnášejí kritiku, mají choutky reglementovat společnost, glajchšaltovat média, mají odpor k ohniskům občanské nezávislosti či k nezávislosti na stranické politice vůbec. Ohánějí se standardními přístupy, ale ty většinou interpretují tak, že ti, kdo nejsou s nimi, jsou proti nim.
Než být antikomunistou ve starém slova smyslu, považuji ve vztahu k naší nové demokracii dnes za důležitější být důsledně proti bolševické mentalitě ve všech jejích podobách. A zde je nutné zdůraznit, že ani KSČM se neskládá jen z bolševiků. Lze v ní nalézt lidi otevřené. A zároveň lze v ostatních stranách – těch, které měly nebo mají moc – nalézt vedle lidí demokratických i spoustu lidí s bolševickou náturou.
(Bolševické myšlení, in: Liter. noviny, č. 30, 21.7.03, s. 5.)

Isaac Asimov (1972)

Zamyslil se. Koncepce mu byla samozřejmě známá, stejně jako její termodynamické důsledky. Ale proč by neprozkoumal předpoklady? Ty musí být slabinou každé teorie. Co když jsou předpoklady, považované podle definice za správné, mylné? Kdyby se vyšlo z jiných předpokladů, jaké by byly výsledky? Protikladné?
Začal z ničeho, ale už za měsíc měl pocit, který zná každý vědec – to nekonečné cvakání, jak do sebe zapadají neočekávané součásti a znepokojující paradoxy přestávají být paradoxními ... Byl to pocit Pravdy.
(6876, Ani sami bohové, Svoboda, Praha 1992, str. 36-37.)