Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Isaac Asimov (1972)

… „… Pozemšťané chtějí Pumpu; chtějí energii zadarmo; chtějí ji do té míry, že odmítají věřit, že ji nemohou mít.“
„Ale proč ji chtějí, když to znamená smrt?“
„Musí jen odmítnout uvěřit, že to znamená smrt. Nejjednodušší způsob, jak vyřešit problém, je popřít jeho existenci. Tvůj přítel, doktor Neville, dělá to samé. …
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 197.)

Ludwig Wittgenstein (1937-44)

23. Die Krankheit einer Zeit heilt sich durch eine Veränderung in der Lebensweise der Menschen und die Krankheit der philosophischen Probleme konnte nur durch eine veränderte Denkweise und Lebensweise geheilt werden, nicht durch eine Medizin die ein einzelner erfand.
Denke, daß der Gebrauch des Wagens gewisse Krankheiten hervorruft nd begünstigt und die Menschheit von dieser Krankheit geplagt wird, bis sie sich, aus irgendwelchen Ursachen, als Resultat irgendeiner Entwickelung, das Fahren wieder abgewöhnt.
(5981, Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik, Werkausgabe Bd. 6, Suhrkamp 1984, S. 132.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Pojmovost toho typu, jakou vynalezli staří Řekové, je dnes těžce otřesena, a to proto, že byla a dosud je spjata se zpředmětňováním všeho, co je pojmově uchopeno, i když to samo nemá předmětný charakter (nebo to nemůže být na předmětnost redukováno). O skutečnou krizi jde proto, že není předem jasné, zda bude překonána, ba dokonce, zda vůbec může být překonána. Tato krize nemůže být překonána odvratem od pojmů a pojmovosti a návratem k narativitě; překonána může být jen tak, že najdeme (nebo spíš vynalezneme) jiný, nový typ pojmového myšlení. To znamená: krize pojmovosti nemůže být zažehnána ani překonána tím, že od pojmovosti upustíme, nýbrž tak, že rozpoznáme, v čem přesně je stará pojmovost nevyhovující a v čem naopak musí být zachována a snad i vylepšována a zdokonalována. Po mém soudu jde o pečlivé a zcela zřetelné odlišení dvou významů dosud užívaného termínu „předmět“ (objekt, Gegenstand apod.), nebo ještě lépe rozlišením tematizace od zpředmětnění. Už jen jazykově je slovo předmět zatíženo: jde o to, co je „hozeno před“ čili „před-meteno“; v němčině jde o to, co „stojí před“ (was uns gegenüber steht), přičemž v obou případech jde o nápodobu latinských a původně řeckých termínů (obiectum, PROBLÉMA). Na rozdíl od narativity dovoluje pojmovost přesnou identifikaci intencionálního cíle; proto musí být pojmovost zachována a nikoli omezována nebo zpochybňována. Ale protože je již od řeckých počátků zatížena zpředmětňováním, tj. vytvářením předmětných myšlenkových modelů i pro skutečnosti, které mají nejen předmětnou, ale také nepředmětnou stránku, a zejména pro tzv. ryzí nepředmětnosti, musíme přijít na to, jak pojmově přesně mínit (intendovat) i ne-předměty, tj. jak pracovat s myšlenkovými modely, které nezpředmětňují to, to není předmětné. O krizi pojmovosti tedy jde v tom smyslu, že zatím není jasné, zda se nám to podaří. (Zatím nechme stranou přesvědčení některých, že to vůbec není možné; nemělo by smysl je vyvracet čistě teoreticky – taková argumentace se stane zcela zbytečnou ve chvíli, kdy se ukáže, že to možné je. Předpokládat něco takového předem je neúčelná a představuje vlastně překážku myšlenkového experimentu.) (Písek, 040104-1.)

Isaac Asimov (1972)

„Nejde o vymýšlení, doktore,“ chlácholil ho Gottstein. „Ani mě nenapadlo něco takového vyvozovat. Ale všichni víme, že když se pokoušíme určit něco, co leží na hranicích známého a neznámého, je nezbytné dělat předpoklady. Předpoklady se mohou klenout nad šedou oblastí nejistot a můžete je s naprostou poctivostí posouvat jedním či druhým směrem, ale v souladu s … ehm … s okamžitými emocemi. Možná jste vytvářel své předpoklady na anti-Hallamovské hranici možného a nemožného.“
„Tohle je neplodná debata, pane. Tehdy jsem se domníval, že se mám o co opřít. Ale nejsem fyzik. Jsem – byl jsem – radiochemik.“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 175.)

Isaac Asimov (1972)

„… To, co jsem si o něm zapamatoval, docela sedělo.“
„Copak ?“
„Zapamatoval jsem si jeho jistou zajímavou iracionálnost a pokusil jsem se ji dokázat. Dost tvrdě mi vzdoroval. Působil rozumně; tak rozumně, že mi to začalo připadat podezřelé. Někteří blázni si vytvoří druh přitažlivé racionálnosti jako obranný mechanismus.“
„Panebože,“ přerušil ho Montez uštvaně. „Skoro vám nerozumím. …“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 185.)