Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Isaac Asimov (1972)

„Nejde o vymýšlení, doktore,“ chlácholil ho Gottstein. „Ani mě nenapadlo něco takového vyvozovat. Ale všichni víme, že když se pokoušíme určit něco, co leží na hranicích známého a neznámého, je nezbytné dělat předpoklady. Předpoklady se mohou klenout nad šedou oblastí nejistot a můžete je s naprostou poctivostí posouvat jedním či druhým směrem, ale v souladu s … ehm … s okamžitými emocemi. Možná jste vytvářel své předpoklady na anti-Hallamovské hranici možného a nemožného.“
„Tohle je neplodná debata, pane. Tehdy jsem se domníval, že se mám o co opřít. Ale nejsem fyzik. Jsem – byl jsem – radiochemik.“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 175.)

Isaac Asimov (1972)

„… To, co jsem si o něm zapamatoval, docela sedělo.“
„Copak ?“
„Zapamatoval jsem si jeho jistou zajímavou iracionálnost a pokusil jsem se ji dokázat. Dost tvrdě mi vzdoroval. Působil rozumně; tak rozumně, že mi to začalo připadat podezřelé. Někteří blázni si vytvoří druh přitažlivé racionálnosti jako obranný mechanismus.“
„Panebože,“ přerušil ho Montez uštvaně. „Skoro vám nerozumím. …“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 185.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Nejstarší doklad o filosofické interpretaci jednak LOGU, jednak „celku“ najdeme u Hérakleita, i když jen s pomocí dvou zlomků „A“. Heidegger, který si rád hraje s etymologickými kořeny, upozorňuje na to, že staré (staroindické) kořeny řeckého slovesa LEGEIN a německého slovesa „lesen“ jsou tytéž, a vykládá to jako „sbírání“ (připomíná např. Holzlese nebo Weinlese). Přidržme se tohoto výkladu: sbírat neznamená shrnout vše na hromadu, ale vybírat to, co opravdu chceme „sebrat“ dohromady; a sebrat neznamena jen udělat „hromadu“, ale nějak to sebrané sjednotit. To právě najdeme u Hérakleita, když myšlenkově uchopíme do souvislosti, tj. do jednoty, dva zlomky, a interpretujeme následovně: bez LOGU by i nejkrásnější krásně uspořádaný svět (OS KOSMOS) by byl pouhou hromadou náhodně rozházených věcí. (Druhé čtení: tělo.) Z toho ovšem vyplývá, že „od přírody“ (FYSEI) nejsou a nemohou být pouhé „hromady“, takže tam, kde se něco „rodí“ (a pak roste), tj. kde je při práci FYSIS, tam je „při práci“ nutně také LOGOS. Jestliže vezmeme vážně, že LOGOS garantuje nejen „sbírání v jednotu“, ale také „vybírání“, tj. selekci, musíme předpokládat, že FYSIS v nějakém smyslu přechází LOGU, neboť nejprve musí být něco „zrozeno“, aby to mohlo být buď vybráno nebo pominuto. Na druhé straně je však zřejmé, že aby něco mohlo být „zrozeno“ jako jednotné a schopné dále růst (což neplatí o pouhých hromadách), musel při zrození asistovat také LOGOS. Z toho vyplývá, že vztah mezi LOGEM a FYSIS musí být důkladněji prozkoumán, zejména proto, že v dalším vývoji myšlení byl LOGOS stále víc spatřován v těsném souvislostí s tím, co se nemění, kdežto FYSIS už svým poukazem na zrození a na růst nutně v sobě samé zahrnovala ne-li samu změnu (to také musí být ještě vyšetřeno), tedy alespoň něco, co ke změnám vede, co je vyvolává a co je řídí, co jim vládne.
(Písek, 080224-1.)

Isaac Asimov (1972)

Zamyslil se. Koncepce mu byla samozřejmě známá, stejně jako její termodynamické důsledky. Ale proč by neprozkoumal předpoklady? Ty musí být slabinou každé teorie. Co když jsou předpoklady, považované podle definice za správné, mylné? Kdyby se vyšlo z jiných předpokladů, jaké by byly výsledky? Protikladné?
Začal z ničeho, ale už za měsíc měl pocit, který zná každý vědec – to nekonečné cvakání, jak do sebe zapadají neočekávané součásti a znepokojující paradoxy přestávají být paradoxními ... Byl to pocit Pravdy.
(6876, Ani sami bohové, Svoboda, Praha 1992, str. 36-37.)