Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Isaac Asimov (1972)

„Nejde o vymýšlení, doktore,“ chlácholil ho Gottstein. „Ani mě nenapadlo něco takového vyvozovat. Ale všichni víme, že když se pokoušíme určit něco, co leží na hranicích známého a neznámého, je nezbytné dělat předpoklady. Předpoklady se mohou klenout nad šedou oblastí nejistot a můžete je s naprostou poctivostí posouvat jedním či druhým směrem, ale v souladu s … ehm … s okamžitými emocemi. Možná jste vytvářel své předpoklady na anti-Hallamovské hranici možného a nemožného.“
„Tohle je neplodná debata, pane. Tehdy jsem se domníval, že se mám o co opřít. Ale nejsem fyzik. Jsem – byl jsem – radiochemik.“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 175.)

Isaac Asimov (1972)

„… To, co jsem si o něm zapamatoval, docela sedělo.“
„Copak ?“
„Zapamatoval jsem si jeho jistou zajímavou iracionálnost a pokusil jsem se ji dokázat. Dost tvrdě mi vzdoroval. Působil rozumně; tak rozumně, že mi to začalo připadat podezřelé. Někteří blázni si vytvoří druh přitažlivé racionálnosti jako obranný mechanismus.“
„Panebože,“ přerušil ho Montez uštvaně. „Skoro vám nerozumím. …“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 185.)

Ladislav Hejdánek (1991)

01 – V Evropě a v některých dalších částech světa, které byly evropskou tradicí hlouběji poznamenány, lze zřetelně vidět zvláštní proces, který bývá nazýván krizí a úpadkem náboženství a náboženskosti. Tento proces se vymyká hned po několika stránkách v dějinách jinak známým vlnám religiozity, které přicházejí a odcházejí. Název úpadek proto vlastně není dost výstižný, protože nepřipouští pozitivní hodnocení. Součástí a složkou tohoto procesu je totiž aktivní překonávání religiozity, které se opírá o ideové motivy a o racionální důvody. Náboženství v tomto údobí evropských dějin nejenom slábne a mizí, ale je spíše oslabováno, vnitřně i zvenčí narušováno a bouráno.
02 – Už to samo o sobě naznačuje, že vztah Evropanů, přesněji snad vysloveno vztah moderního člověka k tomuto procesu není jednoznačný, nýbrž mnohoznačný. Proto také slovo náboženství nebo religiozita neznamená vždycky totéž, takže se musíme vždy znovu tázat, v jakém smyslu je těchto slov v „běžném“ hovoru nebo u toho či onoho myslitele užito. Nejde tu však zase jen o nějakou dohodu terminologickou, protože slova mají také své afektivní konotace, a v tomto případě jsou právě ony velmi silné a důležité.
03 – Evropská situace je zvláštní a snad přímo jedinečná právě tím, že tu až do doby zcela nedávné neexistovalo ve významném zastoupení žádné z původních evropských náboženství ani žádné z náboženství neevropských. Teprve v době nejnovější začínají do Evropy znovu pronikat různé náboženské směry či spíše jejich zlomky, jejichž domovem jsou jiné kultury a jiné části světa. Až donedávna se Evropané důvěrně seznamovali pouze s jediným „náboženstvím“, o kterém ovšem lze být na pochybách, zda to je opravdové náboženství, jak si ještě ukážeme. A tímto „náboženstvím-nenáboženstvím“ je křesťanství, a jeho původ je neevropský. (Praha, 910602-1.)

Mircea Eliade (1964)

A konečně existuje třetí možnost dalšího vývoje: ta záleží v odmítnutí protikladu posvátné-profánní jakožto příznačného pro náboženství, ovšem za předpokladu, že křesťanství není „náboženství“; že tudíž nemá zapotřebí takové dichotomie skutečnosti; že křesťan již nežije v Kosmu, ale v Dějinách.
(7398, Posvátné a profánní, Praha 1994, předmluva k francouz.vydání, str. 8.)

Arnold Gehlen (1957 (764))

... Zabstraktnění uměleckých a vědecký oborů znamená proto zároveň stabilizaci náboženství v nejvlastnější oblasti světového názoru. Pro náboženství je tedy moderní umění „bezpředmětné“ i v druhém významu slova a církve je mohou akceptovat stejně nepředpojatě jako televizi, rozhlas a telefon. V soutěži o platný světový názor se oprostily také od konkurující filosofie, a to dík tomu, že obrovská kvanta politických a přírodovědeckých poznatků se osamostatnila a nikomu se už nemůže podařit vehnat je všechny do jejího ovčince. Právě na tomto znaku je možno doložit pronikavé změny, k nimž dochází v době poosvícenské: uvažme, čím by byl Kant nebýt Francouzské revoluce a Newtona?
Z vnitřní souvislosti moderní duchovní kultury s technikou vyplývá tedy „odcizení“ obou oblastí vůči náboženství, a proto i obnova jeho pozice v nejvlastnější oblasti světového názoru. Chceme však nyní obrátit pozornost ...
(3641, Duch ve světě techniky, Praha 1972, str. 54.)