Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Že je nitro a niternost čímsi skutečným, zažíváme denně, když musíme to, co si sami myslíme a čeho si jsme vědomi, musíme nějak „zašifrovat“ do podoby sdělení pro druhé lidi, neboť jen výjimečně si to mohou domýšlet jen z toho, jak to dáváme najevo beze slov. A naopak: také my musíme většinou čekat, až se nám druhý člověk pokusí slovy objasnit, co má na mysli, abychom pak s větším či menším úspěchem dešifrovali jeho vzkazy a pochopili, co zase nám (ani nikomu jinému) prostě jen tak zvnějšku otevřeno a přístupno nebylo (a ani být nemohlo). To, že si lidé navzájem do svých myslí a myšlenek prostě jen tak nahlédnout nebo dokonce trvale nahlížet nemohou, náleží mezi základní zkušenosti, s nimiž všichni přicházíme do styku už od raného dětství, a všichni ten rozdíl mezi niterným (vnitřním) a vnějším děláme a známe. Naproti tomu mnohem větší nesnáz nám může působit náležité rozlišení mezi tím, k čemu se naše vědomí a myšlení vztahuje jakožto k pouze vnitřnímu, a tím, k čemu se prostřednictvím takového pouze vnitřního vztahujeme jako k něčemu vskutku jsoucímu, reálnému, existujícímu. Není to jen otázka nezkušenosti nebo nižší inteligence; zmátlo to v minulosti i velké duchy, dokonce ty největší, už v samých počátcích filosofického myšlení. Velký historický řecký vynález pojmů a pojmovosti, který dovoloval myslit některé „věci“ s do té doby neuvěřitelnou přesností, do té míry ty staré řecké myslitele překvapil a oslnil, že neváhali právě to nejpřesněji myslitelné považovat za to nejskutečnější – čísla, geometrické obrazce (jako trojúhelníky atd.), ideje atd. To ovšem dnes my nemůžeme jen odsunout stranou, alem musíme se tázat, jak to bylo tenkrát možné – a ovšem, jak to máme nebo musíme vidět a jak tomu můžeme a máme rozumět dnes. Pochopitelně, že tu musíme rozpoznat ten základní rozdíl mezi myšlenkovým aktem a myšlenkovým „předmětem“, „objektem“. Ale jak vlastně mámu rozumět myšlenkovému „objektu“, když na jedné straně nemůže být žádnou předmětnou, objektivní skutečností, ale na druhé straně evidentně není ničím pouze subjektivním, „niterným“? Jak se mohou takové „předměty“ jako geometrické obrazce nebo čísla „chovat“, jako by to byly opravdu nějaké samostatné skutečnosti, které musíme brát na vědomé nejen s vážností, ale dokonce s co největší možnou přesností? Na jedné straně ve světě (ve vesmíru) žádné geometrické obrazce, např. trojúhelníky, ani čísla apod. nenajdeme, ale na druhé straně z nich nemůže přece dělat jen nějaké iluze nebo soukromé nápady a fantazie. K trojúhelníkům a trigonometrii se zajisté jinak nedostaneme, než přes nitro a niternost, dokonce přes subjektivitu, přes vědomí a myšlení – ale stejně tak nepochybně musíme připustit, že mají svou „objektivitu“, byť v rámci nitra a niternosti. A co tedy má co dělat jakási – nejen soukromá! ale ani iluzivní! – „objektivita“ uprostřed niternosti? (Budeme mluvit – třeba – o „subjektálnosti“ – ale o tom jinde.)
(Písek, 140703-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Alfred North Whitehead, sám matematik a fyzik, se vyslovoval někdy velmi kriticky o matematice a její přesnosti, „exaktnosti“ (známý je jeho „verdikt“, že „exaktnost je podvod“, v přednášce „Nesmrtelnost“). Ve „Vědě a moderním světě“ se můžeme na počátku odstavce, kde je ta slavná pasáž o tom, že elektron se chová uvnitř živého těla poněkud jinak než mimo ně, dočíst, že jeho učení stojí na předpokladu, že celé matematické chápání resp. teorie (a matematizace vůbec, lze dodat) může být aplikováno pouze na „nejabstraktnější entity“ jakožto produkty logického rozlišování, zatímco konkrétní přetrvávající entity jsou organismy. (Srv. slovenský překlad, str. 142 – vyhledat v originále!) Tato myšlenka se mi zavrtala do paměti a přiměla mne k základnímu tázání, do jaké míry je toho slova „organismus“ užito na „entity“ před-živé, a co z toho vyplývá. Hned po tomto místě mluví Whitehead právě o tom elektronu, který má jakési „nitro“ (má své „vnitřní tělesné určení“), díky kterému se může „hnát“ (rychle pohybovat) „v souladu“ resp. „ve shodě“ „s všeobecným plánem těla, který zahrnuje i stavy ducha“. Jediná ingredience, která této koncepci ještě chybí, je ono jakési „osvobození“ elektronu od naprostých a nezměnitelných „nutností“ onoho „vnitřního tělesného určení“ (které totiž Whitehead stále ještě „zbytkově“ chápe jako jakousi vnitřní determinaci – to je ten nesmysl, neboť determinace nemůže být „vnitřní“, nýbrž vždy jen „vnější“ – anebo je pouhou setrvačností). A přitom jde už o dobu, kdy každý teoretický fyzik se musí cítit vtažen do sporu mezi einsteinovským „relativismem“ na jedné straně a „planckovskou“ „kvantovostí“ a heisenbergovskou „neurčitostí“ na straně druhé.
(Písek, 120323-1.)

Fjodor Ivanovič Tutčev (1803-1873)

Silentium
Mlč, skrývej v bázni žárlivé
vždy myšlenky i city své!
Nad duše tvojí hlubinou
nechť objeví se, zapadnou
jak v nočním nebi hvězdný plam:
Ty mlč a těš se jimi sám!
Zdaž duše můž´ se vyjádřit?
Zdaž jiný můž tě pochopit?
Taj žití svého uzří, mníš?
Ne, slovem cit svůj poskrvníš,
zdroj v nitru zkalíš k hlubinám:
Tož mlč a živ se jím vždy sám!
Žít nauč se vždy samoten!
V tvém nitru, nikým nespatřen,
svět tajuplných dum a tuch
je skryt; je zničí vnější ruch
a sežhne ostrý slunce plam:
Tož naslouchej jich písni sám!
(Výbor z ruské lyriky, př. Jan Říha, Hradec Králové 1936, s. 76-77.)

Isaac Asimov (1972)

Zamyslil se. Koncepce mu byla samozřejmě známá, stejně jako její termodynamické důsledky. Ale proč by neprozkoumal předpoklady? Ty musí být slabinou každé teorie. Co když jsou předpoklady, považované podle definice za správné, mylné? Kdyby se vyšlo z jiných předpokladů, jaké by byly výsledky? Protikladné?
Začal z ničeho, ale už za měsíc měl pocit, který zná každý vědec – to nekonečné cvakání, jak do sebe zapadají neočekávané součásti a znepokojující paradoxy přestávají být paradoxními ... Byl to pocit Pravdy.
(6876, Ani sami bohové, Svoboda, Praha 1992, str. 36-37.)

František Xaver Šalda (1919)

Aby mně bylo rozuměno: i moderní cestopis může a musí prodlévati na věcech vnějškových, na jevech vnějšího světa, ale /111/ musí vésti si při tom s takovou opravdovostí, že má právo napsati na svou první stránku: Tak jsem to viděl. Zrak má také svou logiku, svou zákonnost, která se ověřuje postupem času; a která vede také od vnějšku k nitru a dovoluje činiti závěry z onoho na toto.
(Cestopis, jaký nemá být, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 110-11.)
[původně: Venkov 5.10.1919, č.241, s. 2-3; pak znovu in: Časové a nadčasové, str. 372-377.]