Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Každá tematizace předpokládá nejen to, co je tematizováno (a tím může být zásadně cokoli, tedy i to, co se z některých hledisek nejeví jako ,skutečné‘), ale také – a to nás musí zajímat především – prostředky takové tematizace a zejména toho, kdo onu tematizaci podniká jako svůj výkon. Tento výkon je právě jakožto výkon tematizujícího subjektu nepřevoditelný na to, co je tematizováno, a není z tematizovaného prostě odvoditelný, i když nepochybně něco z toho, co je tematizováno, musí být aktem tematizace nějak zaměřeno, alespoň předběžně zacíleno (intendováno).
Běžně (a tradičně) se o tom, co je tematizováno, mluví jako o „předmětu“ tematizace; my se tomuto zvyku budeme vyhýbat, protože máme za to, že zásadně může být tematizován také nějaký „ne-předmět“ či „non-předmět“ (rozdíl mezi obojím bude přiblížen hned v následujícím). Jestliže tuto možnost akceptujeme, otvírá se před námi otázka principiálního významu: co se stane, když je nějaký takový ne-předmět tematizován takovým způsobem, že je intencionálně zaměřen, jako by šlo o předmět. (Písek, 050122-1.)

Ivan Blecha (1998)

interpretace (z lat. interpretari, vykládat, překládat, umět posoudit) v širším smyslu výklad vůbec. V ↑hermeneutice jedna z metod, jíž má být smysl daného textu nebo jiného duchovního útvaru převeden do obecného a zpravidla jazykově fixovaného porozumění. Přitom se vědomě rezignuje na postulát úplné bezpředsudečnosti, neboť každé porozumění je vázáno na množství předchůdných, interpretaci ovlivňujících podmínek.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 192.)