Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Jazykové zvyklosti někdy velmi pěkně a názorně ukazují, jak doopravdy myslíme a uvažujeme. Už odedávna a často dodnes, pokud se vůbec mluví o „počátcích“ (je to filosofickým zvykem od samých počátků filosofování, neboť už první filosofové uvažovali o tzv. arché nebo archai), se zdůrazňují tzv. „první počátky“ tak, že se také mluví o „posledních počátcích“. Na první pohled se zdá, že „počátkem“ musí být to, co je v čase (tj. na časové přímce) docela na prvním, tj. nejstarším místě, tedy nejdále v minulosti. A protože my sami, kteří se na tu „přímku“ díváme a také na ni umisťujeme jednotlivé události či fáze událostí, nejsme přítomni v té minulosti, díváme se tedy ze své vlastní přítomnosti na ten „počátek“ do minulosti. A tak se takový „počátek“ v našem řazení dostává co nejdál od nás: a proto můžeme říci, že jde o ten „poslední počátek“, o „ultimum principium“. Zde se docela zřejmě ukazuje to základní a nejpodstatnější: nejde už jen o to, že jsme umístili všechny počátky do minulosti, ale především o to, že se na tu minulost a do té minulosti díváme jakoby zpátky, jako na něco co je z našeho hlediska již dávno pryč. A právě to je charakteristické pro zpředmětňování: zatímco každý skutečný, opravdový (a to znamená „živý“, „aktuální“) „počátek“ je vždycky čímsi novým a čerstvým, my je od sebe a od své aktuální přítomnosti vzdalujeme na distanci někam do více nebo méně vzdálené, dávné minulosti, zatímco my už jsme někde docela jinde. A tak zcela zapomínáme (a vlastně si znemožňujeme „vzpomenout“ a „uznat“), že v samém našem bytí je zabudována naše zakotvenost v „počátcích“, že každý okamžik naše bytí (našeho života) je umožněn a zakládán nějaký novým, tj. aktuálně novým počátkem, bez něhož by nebyl žádný další náš „výkon bytí“ možný. Toto oddělení (a zapomínání) našich vlastních, aktuálních „počátků“, z nichž se vždy znovu jakoby „rodíme“ a z nichž „vyrůstáme“, abychom se chopili připravených skutečností a integrovali je do dalšího svého „bytí“, nás de facto vždy znovu desolidarizuje se všemi jinými subjekty (a vůbec událostmi) a jejich vlastními „počátky“. A právě tím si mylně sugerujeme, jakoby žádná „první jednota“ (lépe než „poslední jednota“) všech počátků nebyla možná ani myslitelná.
(Písek, 120227-1.)

Josef Bohuslav Kozák (1930)

... Je v tom cosi paradoxního, že tito mužové, jichž teorii budeme nuceni odmítnouti, viděli potřeby života i v jeho politické složitosti tak dobře, konkretně, a že při tom osvědčili ono spojení realismu s ideálností, které jest darem nad jiné vzácným. Jejich šlechetné motivy nebyly propočítáním prospěchu, nýbrž obětavosti. Byli tedy mnohem lepší, než jejich teorie mravnosti. Vlastně musíme utilitarismu viděti spíše heslo pedagogické: Bentham i Mill hledali způsob, jak by lidi přesvědčili. K tomu jim zejména napomáhal argument, že osobní štěstí není možno uprostřed společnosti trpící, pročež musí celý problém, býti řešen kolektivně. Angličtí utilitaristé zůstanou krásnými vzory ušlechtilého liberalismu z doby, kdy tento byl pokrokem a pln mravní síly. Učiti se u nich můžeme stále.
Jinak ovšem dopadne úsudek čistě teoretický. Prospěch a štěstí patří k nejsubjektivnějším pojmům. ...
(5680, V boji o duchovní hodnoty, Praha 1930, str. 42.)

Karl Jaspers (1947)

Wir haben dieses Grundverhältnis nunmehr in bezug auf das philosophische Denken des Umgreifenden zu vergegenwärtigen.
a) Die Ungegenständlichkeit des Wissens vom Umgreifenden. In der Philosophie des Umgreifenden war die durchgehende Schwierigkeit: das Gemeinte ist als solches nicht gegenständlich faβbar oder verlor in solcher Faβlichkeit sofort seinen Sinn. Wir müssen das Umgreifende, um esuns überhaupt zu vergegenwärtigen, denken, daher es aber auch in jeweils falscher Bestimmtheit eines Gegenständlichwerden denken; diese müssen wir dann überschreiten, um in dem Gang der Erhellung der Weisen des Umgreifenden am Ende allein durch unser damit erwachsendes Seinsbewuβtsein an den Ursprung zu dringen, der nicht mehr Gegenstand wird.
Wir lassen im transzendierenden Spiel der trennenden und verbindenden Gedanken die Offenheit unserer möglichen Ursprungserfahrung sich steigern. Gerade das nirgends sich Abschlieβende, nirgends in der einen Konstruktion Verfestigte diese Denkens des Umgreifenden läβt die Freiheit unserer geschichtlichen Gegenwart in ihrer Möglichkeit unangetastet.
(3326, Von der Wahrheit, Piper, München 1958, S. 140520-3.)

Karl Jaspers (1932)

... Alles Philosophieren überschreitet, was in klarer Objektivität als Sein für jedermann dasselbe ist. ...
...
Transzendieren überhaupt
1. Überschreiten der Gegenständlichkeit. – Philosophie ist das denkende Vergewissern eigentlichen Seins. Weil kein Sein, das als erforschbarer Gegenstand gegeben wäre, ales das eigentliche Sein haltbar ist, muß Philosophie über alle Gegenständlichkeit tranzendieren.
... /38/ ...
In jedem Denkakt transzendiere ich im ersten Sinne, sofern ich als Subjekt etwas Transsubjektives meine. Eigentliches Transzendieren heißt jedoch: Hinausgehen über das Gegenständliche ins Ungegenständliche. ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 37; 38.)

Karl Jaspers (1962)

Der Weisen des Umgreifenden sind viele. Nur die Formel vom Umgreifenden alles Umgreifenden trifft, aber erreicht nicht das Eine.
1. Die Vielfachheit und Unabschlieβbarkeit. – Jede Weise des Umgreifenden läβt in sich wieder eine Vielfachheit erscheinen. Dasein und Geist sind in der unübersehbaren Individualisierung unendlich vieler. Das Bewuβtsein überhaupt ist zwar dem Sinne nach eines, aber in der Erscheinung gebunden an die Zahllosigkeit der an ihm teilnehmenden denkenden Punkte. Existenz ist in dem Zueinander und Gegeneinander vieler Existenzen. Die Welt ist zerrissen in die Mannigfaltigkeit der Aspekte, Erforschbarkeiten, Gegenstandssphären. Die eine Transzendenz spricht in der Vielfachheit der geschichtlichen Erscheinung der Chriffern für die sie hörenden und sehenden Existenzen und ist, als das Eine der Wirklichkeit selbst, unzugänglich.
Die Weisen des Umgreifenden schlieβen sich für uns nicht zu einem geschlossenen Organismus eines einen Ganzen. Wir sehen in ihnen nicht die Harmonie einer Vollendung. Ihre Vergegenwärtigung ist nur ein Werkezeug, uns im Sein, in dem wir uns finden, nach den Weisen einer Gegenwärtigung zu vergewissern.
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 126.)