LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jacques Derrida (2001)

/ É.R.: …Co se týká způsobu, jímž se v současné době navracíme k čistě traumatické či organické kauzalitě nebo ke stopě, abychom vysvětlily neurózy, ačkoliv Freud tuto tezi opustil již roku 1897, vidím v něm jistý regresivní postoj. Je možné /78/ ponechat určitý prostor psychice a myšlence subjektivní svobody, aniž bychom popírali ekonomické, biologické či sociální determinace.
/ J.D.: Samozřejmě, ale není mi úplně jasné, co nazýváte „určitým prostorem“, který bychom měli chtít zachránit. Musíme si vysvětlit slova „subjekt“ a „svoboda“. To, co se vzpírá a co se musí vzpírat tomuto determinismu či tomuto imperialismu deterministického diskurzu, nebudu nazývat subjekt, ani já, ani vědomí a dokonce ani nevědomí, nýbrž budu tak říkat jednomu z míst vyvstání jiného, nekalkulovatelného, události. Singularita je totiž vystavena tomu, co přichází jakožto jiné a nekalkulovatelné. Singularita jako taková (ať se jako taková jeví či nikoli) se ve své existenci samé nikdy neredukuje na pravidla nějakého strojového kalkulu a dokonce ani na ty nejnezpochybnitelnější zákony nějakého determinismu. Jak něco takového pojmenovat? Je to obtížné. Ve chvíli, kdy to nazvu svobodou, , mám vždycky strach, že obnovuji filosofický diskurs, který byl již vystaven jisté dekonstrukci (svoboda jakožto svrchovaná moc subjektu nebo nezávislost vědomého já, „cogito“, dokonce i svoboda Dasein atd.).
Zdá se mi, že jediný pokus, nejpřesvědčivější cestu k tomu, aby byla slovu či pojmu „svoboda“ dodána určitá post-dekonstruktivní hodnota – což se mi často zdá nezbytné, zejména chceme-li přijmout či nechat vyvstat to, co přichází, co přijde, v podobě jiné etiky, repolitizace přiměřené jinému pojmu politična, probíhající transformace mezinárodního práva atd. – zaznamenávám, přinejmenším zaznamenávám, v některých pasážích knihy „Zkušenost svobody“ od Jeana-Luca Nancyho.
Když jsem v průběhu posledních let musel pojmenovat věci tohoto řádu – „svobodnost“, nekalkulovatelnost, nepředvídatelnost, nerozhodnutelnost, událost, nadcházení, jiné -, často jsem mluvil o tom, „co přichází“.
/ É.R.: O tom, co přichází? /79/
/ J.D.: Ano, co se nepředvídatelně vynořuje, co se dovolává mé odpovědnosti a zároveň ji přesahuje (mé odpovědnosti před mou svobodou – již se zdá nicméně předpokládat, mé odpovědnosti v heteronomii, mé odpovědnosti bez autonomie), událost, příchod toho, co (kdo) přichází, ale nemá ještě rozpoznatelný tvar – a co tedy nutně není jiným člověkem, mým bližním, druhem, bratrem (dovedete si představit všechny diskursy, které by to, co (ten, kdo) takto přichází, znovu uvedlo do hry). Může to být stejně tak dobře nějaký „život“ nebo dokonce nějaký „přízrak“ ve zvířecí či božské podobě, aniž by byl „zvířetem“ či „Bohem“, nemusí to být jen muž nebo žena, ani …
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 77-79.) 05-01

Ladislav Hejdánek (2007)

Především je zapotřebí si vyjasnit, kam vlastně směřuje otázka. Tradiční, ale nesprávný (po mém soudu) výklad starohebrejské tradice má za to, že podle ní je všechno stvoření původně „dobré“, a „zlo“ začíná teprve lidským hříchem. Erazim Kohák ještě poměrně nedávno FČ 45, 1997, č. 4, s. 670) poukazuje na to, že v řecké tradici samo stvoření (vznik) už je „hříchem“ (vinou) zatíženo, kdežto v hebrejské tradici to je jinak: „Stvoření je dokonáno, je dobré – a potom, tedy později, dojde k něčemu, co jeho harmonii naruší.“ Omylem je tu onen zcela nežidovský (nýbrž právě řecký) koncept „všeobecné harmonie“. Přinejmenším pobabylonské líčení stvoření pracuje s různými úrovněmi „skutečností“, a na začátek dokonce klade onu známou „tmu nad propastí“, jak to hezky, ale nepřesně přeložili Kraličtí, tedy nejspíš „chaos“, do kterého teprve musí být zaváděn náležitý řád. A ten řád vůbec není líčen jako nějaká všeobecná harmonie, ale jako něco, co se samému tvůrci jeví jako „dobré“. To však vůbec neznamená nějakou „plnost dobra“ (což je opět myšlenka řecká), nýbrž jako něco, s čím se dá dále ještě něco udělat, co je možno zlepšovat nebo vylepšovat ještě něčím dalším, novým, nějakou novou úrovní, např. právě životem, živými bytostmi. Teprve stvoření člověka se Stvořiteli jeví jako „velmi dobré“ (na rozdíl ode všeho, co bylo stvořeno předtím a co se jevilo jenom jako „dobré“). Nikde se v líčení stvoření nemluví o ničem, co by se jevilo jako „výborné“, ačkoli jinde a v jiných souvislostech je toho termínu užito (např. že země, do níž Izraelci přišli, byla „výborná“). Odtud je zřejmé, jak silně je třeba právě Kohák (ovšem jako celá dlouhá křesťanská tradice) ovlivněn řeckým (a ve skutečnosti ještě starším mytickým) myšlením, že totiž slovo „dobrý“ chápe jako „dokonalý“: jako by na počátku byla dokonalost, a pak už to z nějakých příčin jen mohlo upadat. V líčení Geneze se ukazuje jako mnohem silnější než mytická orientovanost na praminulé archetypy základní lidská zkušenost, že každé vytváření něčeho nového vykazuje nedokonalosti, které je možno odstraňovat a překonávat teprve další, pokračující praxí. Zároveň to ukazuje důvod k pochybám o původu myšlenky „všemocnosti“, „všemohoucnosti“ Stvořitele, neboť Všemohoucí by nemusel od svého díla odpočívat, ale mohl by celý svět „vykouzlit“ naráz, se vším všudy a naprosto podle svého přání. Už líčení Geneze můžeme proto přinejmenším dnes plným právem chápat jako „boží experiment“, a to tím spíše, že už spolehlivě víme, že až dosud trval přibližně takových 15 miliard let, a že podle všeho nadále pokračuje. „Zlo“ proto nemusíme nijak „hypostazovat“, ale můžeme je plným právem „relativizovat“, tj. vztahovat k něčemu „lepšímu“, a to buď jako nezamýšlenou nedokonalost, nebo jako „vzpouru“ (a tím jaksi „psychologizovat“, ale to by si žádalo podrobnějšího přezkoumání, zejména se zvláštním ohledem k tzv. „emancipovaným elementům“).
(Písek, 070331-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Mluvíme-li o „zlu“ všeobecně, je to hrubá chyba, a to proto, že „zlo“ nemá a nemůže mít samostatnou „bytnost“, nemůže být „subjektem“. V tomto vymezeném smyslu je nepochybně pravdou, že zlo má negativní rysy, že je závislé na „dobru“ (přesněji na tom, co je „dobré“ v dané situaci) a jeho nedostatkem, nebo také popřením, eventuelně bojem proti němu. Důležitá je především ta situačnost „zla“, ale i „dobra“. Dobro samo o sobě také nemá žádnou „bytnost“ a nemůže být „subjektem“; tak jako zlo, také dobro si musí své subjekty „vyhledat“ a „najít“, takže je závislé na jejich zprostředkující úloze. Ovšem takto vyslovena je tato formulace zavádějící a nebezpečná, protože situace není nikdy vytvářena jen subjekty ani jen jejich prostřednictvím, nýbrž vždycky na ni spolupůsobí mnoho nahodilých okolností (které ovšem samy o sobě také nejsou možné bez příslušných subjektů, aniž by ovšem bylo možno mluvit o nějakém soustředění a organizování spolupůsobících okolností). Mnohé z toho, co jsme nakloněni považovat z „zlé“, „nebezpečné“, „ohrožující“ a přímo „ničivé“, může mít a často má svůj zdroj v „nahodilostech“ (je při tom ovšem třeba pamatovat, že tzv. nahodilost je vždycky také relativní, takže se v jistém smyslu „podobá“ zlu i dobru – vezmeme-li v úvahu základní význam slova „relativní“, tj. jsoucí ve vztahu). Nahodilosti obvykle považujeme za nedůležité okolnosti, přičemž důležitost měříme vždy ve vztahu k někomu nebo něčemu. Nabude-li nějaká „nahodilost“ zásadního významu, ať už pozitivního nebo negativního, přestává být v našich očích nahodilostí a stává se čímsi základně pozitivním nebo základně negativním (a přitom pro někoho nebo něco jiného to může mít význam jiný, někdy právě malý nebo žádný, jindy právě opačný než v prvním případě. Příkladů je nespočet; takové kataklysma, jakým je třeba zhroucení obrovské hvězdy a její proměna ve hvězdu neutronovou nebo dokonce v černou díru, má zásadně pozitivní význam pro vznik těžších prvků a tím – jak zatím máme za to – i pro možnost vzniku života. Pád obrovského meteoritu na naši planetu měl, jak se zdá, rozhodující vliv na vymizení velkých plazů, což zase mělo pozitivní vliv na otevření evolučních možností pro savce. Ani v jednom případě nelze předpokládat nějaké „dobré“ nebo „zlé“ úmysly nebo plány (a ovšem ani žádné zásluhy nebo viny ze strany obdařených nebo postižených). Odtud je zřejmé, že je třeba zásadně rozlišovat „dobro“ a „zlo“ v mravním smyslu od „pozitivních“ nebo „negativních“ vlivů, jejichž původ je vzhledem k určitým subjektům nebo okolnostem tzv. nahodilý.
(Písek, 070717-2.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Je vážný Dostojevský. Poznal tíži života, neboť poznal, že od přírody člověk je špatný. Čteš-li u Kanta o radikálním zlu v přirozenosti lidské, neotřeseš se, jako když čteš Dostojevského; jen v Písmě nalezneš tomu ducha rovného.
Avšak Dostojevský nepoznal špatnost člověk, člověka vůbec, on poznal slabost vlastní, o živě cítil svou část všeobecné viny. Hledaje upokojení v duši své, nalézá je v lásce, v bezměrné lásce k bližnímu. V lásce cítí spasení, láska je mu pokáním.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932)

Alain Besançon (1999?)

Všechno však probíhalo lépe, když se o ničem nehovořilo. O rozsahu vyhlazování se rozhodovalo tajně, často bez písemných dokumentů. Lenin, Hitler i Stalin poznali politickou účinnost utajení i nebezpečí případného rizika, že by mohlo něco začít skřípat v propagandě, jež byla stále bezvýhradně humanistická. Utajení umožňuje uskutečnit vyhlazování v hlubším a úplnějším rozsahu. Prohlubující se mlčení o povaze prováděných „operací“ neodpovídá pokroku obecné morálky, ale morálce revoluční, jež všechno podřizuje instrumentální účinnosti procedur použitých s ohledem na zamýšlený cíl.
Tímto cílem je „spása světa“. Myšlenka, že svět musí být obnoven, je biblická myšlenka, která zešílela. Starověká filozofie považovala svět za věčný, v podstatě stálý a přes všechny pozemské zmatky za dobrý. Své přesvědčení o možné spáse převzali revolucionáři z bible, v niž už nevěřili. Oné spásy lze podle nich dosáhnout prostřednictvím politické moci – z tohoto přesvědčení také vyplývá to, co nazývají „ctností“. Žádný div, že mezi těmi nejkrutějšími teroristy nacházíme tak velký počet kleriků a kněží: Roux, Royer, Fouché, Le Bon. Poctu, kterou měli vzdávat svému Stvořiteli, vzdávali abstrakci nepoměrně nedosažitelnější, zvané Lid.
(Jakobínská revoluce a revoluce ruská, z předmluvy (komentáře) ke knize:
Alain Gérard: La Terreur et la Vendée. Divers Histoire
(Éd. Fayard; parution: 28.4.1999.)
[Tento článek tvoří součást předmluvy k dílu Alaina Gérarda Z principu humanity. Teror a Vendée, které vydalo nakladatelství A. Fayard. Commentaire 1999, jaro-léto, s. 355–361. Z francouzštiny přel. Josef Mlejnek.]
Staženo z internetu.