Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Ne každá demokracie je žádoucí, ne každá je dokonce jen přijatelná. Jsou demokratické systémy lepší a horší, a je zapotřebí mezi nimi rozlišovat, a směřovat k těm lepším. Už je proto je třeba uvažovat o hlavních zásadách či kritériích jakési „pravé“ demokratičnosti. V každé společnosti představují lidé nižší inteligence a nižšího vzdělání naprostou většinu (je dobré si připomenout to, co na počátku 90. let v Karolínu řekl prof. Höschl). Musíme to ovšem vidět v souvislosti s tím, co kdysi řekl Masaryk: demokracie jako politický systém nestačí, protože předpokládá demokraty. Konkrétně to znamená, že v zemi, kde není dost demokratů, buď nelze demokracii zavést (uskutečnit), nebo se rychle zvrhne v ochlokracii. Právě z tohoto důvodu nelze dost dobře demokratické pořádky zavádět zvenčí a uměle. Požadavek demokracie na jednotlivce spočívá v tom, že si musí být co možná přesně nebo alespoň dobře vědom svých vlastní kvalit a možností. Lidé, kteří sami sebe nepřiměřeně vysoce hodnotí, se mohou stát nebezpečím, ať už proto, že jim to ti druzí uvěří, nebo proto, že se dostanou do takové pozice, že ty druhé mohou ovládnout nebo přímo donutit. Řečeno jinak a viděno z jiné strany: také v demokracii potřebují lidé „vůdce“, kteří mají lepší předpoklady pro některá náročná rozhodování než většině těch druhých; a zároveň je zapotřebí toho, aby ti, kteří tak vysoké nároky plnit nemohou, byli schopni ty vhodnější vskutku ocenit a dobře vybrat. Dalo by se tedy říci, že ideální demokracie by v sobě měla zahrnovat také aristokracii, ovšem, v tom původním resp. rovněž pravém, „ideálním“ smyslu, tj. lidé v nejširším rozsahu („lid“) by měli být schopni vybrat mezi sebou opravdu ty nejlepší a věnovat jim svou důvěru vždycky právě v těch záležitostech, které většina nedokáže náležitě posoudit, a pro které ti vybraní potřebné předpoklady mají. Zároveň k takovéto demokracii náleží, že ti nejlepší, ARISTOI, nejen nebudou usilovat o nadvládu, nýbrž že budou vždy k dispozici kontrolní prostředky, jak tomu zabránit, kdyby o to přece jen někdo začal usilovat. Být demokratem pak mimo jiné – ale také zejména – znamená, být si toho všeho dostatečně vědom a nejen s tím souhlasit, ale být ochoten pro to nasadit vše potřebné (spolu s ostatními).
(Písek, 080315-3.)

Jacques Derrida (2001)

Ve skutečnosti se nejedná o nic menšího, než o význam filosofie jako takové (la philosophie). Její „idea“ a její ustavení se vepisuje především do určitého jazyka a určité kultury, do řeckého jazyka a kultury. Něco, co se v přísném slova smyslu může jmenovat „filosofie“, tedy neexistuje nikde jinde než v Řecku. Přestože i jinde se najdou jistě velmi impozantní myšlenky, včetně myšlenek jiných než filosofických, filosofie jakožto specifický projekt určitého myšlení bytí se zrodila v Řecku.
Zrodila se však – a v tom můžeme přitakat Husserlovi a Heideggerovi – jako univerzální projekt jisté vůle k vykořeněnosti. Ačkoli má své kořeny (Řecko), její projekt zároveň spočívá ve zpřetrhávání kořenů a převádění toho, co se myslí v řečtině – a později v němčině, podle Heideggera -, do „vícera jazyků“ Filosofie se tedy vymaňuje či přinejmenším tíhne k tomu, aby s osvobodila především od svého jazykového, teritoriálního, etnického a kulturního omezení.
Takto rozvržené univerzálno není dáno po způsobu esence, nýbrž ohlašuje nekonečný proces univerzalizace. Tento proces univerzalizace filosofie se po dobu pětadvaceti staletí nikdy nepřestal proměňovat, posouvat rozcházet se sebou samým, rozšiřovat. Dnes se musí ještě více rozvinout, aby se ve stále větší míře vymaňoval ze svých etnických, geografických a politických omezení. Paradox tkví ve skutečnosti v tom, že se osvobozujeme od egocentrismu a popřípadě od egocentrismu ve jménu filosofie a její evropské filiace. Máme zde živoucí kontradikci, kontradikci Evropy samé, včerejška a zítřka: nejenže si Evropa vytváří zbraně proti sobě samé a proti vlastní ome/33/zenosti, ale poskytuje politické zbraně všem národům a kulturám, které zotročil samotný evropský kolonialismus. To se opět podobá jakémusi auto-imunizačnímu procesu.
...
Je-li řecká filosofie už od počátku evropská, ale její poslání je univerzální, stejně tak to znamená, že se musí neustále osvobozovat od relativismu. Filosofická práce spočívá v setrvalém odpoutávání: udělat vše pro rozpoznání, ale také překonání vlastního etnocentrického či geografického omezení, aniž ej musíme nutně zrazovat.
(7333, Co přinese zítřek?, rozhovor s É. Roudinesco, Praha 2003, str. 32-33.)