Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jacques Derrida (2001)

Jestliže chovám nedůvěru k výrazu „svoboda“, není to proto, že bych se hlásil k nějakému mechanickému determinismu. Zdá se mi však, že toto slovo je často obtíženo metafyzickými předpoklady, které subjektu či vědomí – tj. určitému egologickému subjektu – připisují svrchovanou nezávislost na pudech, kalkulu, ekonomii, stroji. Je-li svoboda hravým přesahem v rámci stroje, jakéhokoliv určitého stroje, bojoval bych za uznání a respektování této svobody, ale řečem o svobodě subjektu či svobodě člověka se raději vyhýbám.
/ É.R.: Na jaké stroje ovšem narážíte?
/ J.D.: Všude, a zejména v řeči, existuje něco jako stroj. Freud, na nějž se oba s oblibou odvoláváme, kupříkladu mluví o ekonomii, a tedy o nevědomém kalkulu, o principech kalkulu (realita, slast), o opakování a nutkavém opakování. Jakmile existuje kalkul, kalkulovatelnost a opakování, existuje /75/ i stroj. Freud uvažoval o ekonomickém stroji i o strojovém produktu. Ve stroji však existuje určitý přesah vůči stroji samému: je zároveň důsledkem strojovosti a něčím, co maří strojový kalkul.
Mezi strojovostí a ne-strojovostí tedy funguje složitý vztah, který není prostou opozicí. Můžeme tomu říkat svoboda, ovšem pouze od okamžiku, kdy existuje něco nekalkulovatelného. I potom bych ale rozlišoval mezi nekalkulovatelností, jež zůstává homogenní vůči kalkulu (jemuž by se vymkla z nahodilých důvodů, například z důvodu konečnosti, omezenost moci atd.), a non-kalkulovatelností, která by již ze samé své podstaty nenáležela do řádu kalkulu. Událost, jež by měla zůstat bytostně nepředvídatelná, a tedy neprogramovatelná, by byla tím, co přesahuje stroj. Bylo by třeba pokusit se myslet – což je velmi obtížné – událost spolu se strojem. Něco takového se snažím předložit jinde. Abychom se však dostali, pokud je to možné, k události mimo jakýkoli kalkul, a tedy také mimo jakoukoli techniku a ekonomii, je nutno vzít v úvahu programování, stroj, opakování, kalkul, a to tak daleko, jak je to jen možné, někde, kde bychom se toho nenadáli, kde na to nejsme připraveni a kde tomu nejsme nakloněni.
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 74-75.)

Martin Heidegger (1935)

Ursprung bedeutet hier jenes, von woher und wodurch eine Sache ist, was sie ist und wie sie ist. Das, was etwas ist, wie es ist, nennen wir sein Wesen. Der Ursprung von etwas ist die Herkunft seines Wesens. Die Frage nach dem Ursprung des Kunstwerkes fragt nach seiner Wesensherkunft. Das Werk entspringt nach der gewöhnlichen Vorstellung aus der und durch die Tätigkeit des Künstlers. Wodurch aber und woher ist der Künstler das, was er ist? Durch das Werk; denn, daß ein Werk den Meister lobe, heißt: das Werrk erst läßt den Künstler als einen Meister der Kunst hervorgehen. Der Künstler ist der Ursprung des Werkes. Das Werk ist der Ursprung des Künstlers. Keines ist ohne das andere. Gleichwohl tr(gt auch keines der beiden allein das andere. …
(Der Ursprung des Kunstwerkes, Reclam, Stuttgart 1978, S. 7.)

Jacques Derrida (2001)

Ve skutečnosti se nejedná o nic menšího, než o význam filosofie jako takové (la philosophie). Její „idea“ a její ustavení se vepisuje především do určitého jazyka a určité kultury, do řeckého jazyka a kultury. Něco, co se v přísném slova smyslu může jmenovat „filosofie“, tedy neexistuje nikde jinde než v Řecku. Přestože i jinde se najdou jistě velmi impozantní myšlenky, včetně myšlenek jiných než filosofických, filosofie jakožto specifický projekt určitého myšlení bytí se zrodila v Řecku.
Zrodila se však – a v tom můžeme přitakat Husserlovi a Heideggerovi – jako univerzální projekt jisté vůle k vykořeněnosti. Ačkoli má své kořeny (Řecko), její projekt zároveň spočívá ve zpřetrhávání kořenů a převádění toho, co se myslí v řečtině – a později v němčině, podle Heideggera -, do „vícera jazyků“ Filosofie se tedy vymaňuje či přinejmenším tíhne k tomu, aby s osvobodila především od svého jazykového, teritoriálního, etnického a kulturního omezení.
Takto rozvržené univerzálno není dáno po způsobu esence, nýbrž ohlašuje nekonečný proces univerzalizace. Tento proces univerzalizace filosofie se po dobu pětadvaceti staletí nikdy nepřestal proměňovat, posouvat rozcházet se sebou samým, rozšiřovat. Dnes se musí ještě více rozvinout, aby se ve stále větší míře vymaňoval ze svých etnických, geografických a politických omezení. Paradox tkví ve skutečnosti v tom, že se osvobozujeme od egocentrismu a popřípadě od egocentrismu ve jménu filosofie a její evropské filiace. Máme zde živoucí kontradikci, kontradikci Evropy samé, včerejška a zítřka: nejenže si Evropa vytváří zbraně proti sobě samé a proti vlastní ome/33/zenosti, ale poskytuje politické zbraně všem národům a kulturám, které zotročil samotný evropský kolonialismus. To se opět podobá jakémusi auto-imunizačnímu procesu.
...
Je-li řecká filosofie už od počátku evropská, ale její poslání je univerzální, stejně tak to znamená, že se musí neustále osvobozovat od relativismu. Filosofická práce spočívá v setrvalém odpoutávání: udělat vše pro rozpoznání, ale také překonání vlastního etnocentrického či geografického omezení, aniž ej musíme nutně zrazovat.
(7333, Co přinese zítřek?, rozhovor s É. Roudinesco, Praha 2003, str. 32-33.)