LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2013)

Má vůbec dobrý smysl říci, že „máme“ svůj život (a že to třeba je jediná věc, kterou opravdu „máme“)? Kým bychom vlastně byli, kdybychom ten život „neměli“, nebo kdybychom o něj přišli? Není tomu spíše tak, že život je nějak podstatně víc než my, že spíše život má nás, než abychom my měli život, byť jen ten svůj? O tom, kdo „žije“, lze říci, že „vykonává své bytí“, ale rozhodně nikoli, že „vykonává svůj život“. Nikdo nemůže ani zakládat, ani udržovat svůj život, ale pouze může ovlivňovat to, jak žije a zda plní nebo neplní to, co je od něho a jeho žití očekáváno (nepředmětně, ne, že by to někdy bylo řečeno nebo napsáno, stanoveno, předurčeno). Člověk jako subjekt je naprosto závislý na tom, v čem je zakotveno jeho bytí, ale na druhou stranu může sám sebe jako subjekt (nebo jinak: může svůj subjekt) ovlivňovat, přetvářet, dotvářet, může se sám sebou (svým subjektem“ stále víc stávat – anebo se sám sobě ztrácet, odcizovat. – Takováto a podobná rozlišení jsou naprosto nutná, nemáme-li se ve svém myšlení opětovně dopouštět hrubých chyb. A je možné, že ani to, co jsem teď naznačil, zdaleka nebude dostačovat, máme-li přemýšlet důsledně a co nejpřesněji V podobných okruzích problematiky nám ovšem žádnou oporou nemůže být „obecná mluva“, obecné jazykové zvyklosti atd. Právě zde se ukazuje, že tendence některých myslitelů (zejména anglických) opírat se o jazyk jsou nedomyšlené a krátkodeché.
(Písek, 130406-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

José Ortega y Gasset v jedné své přednášce říká: „Člověk, život, je vnitřním děním a ničím jiným; to je zřejmé.“ (Mýtus o člověku za technikou, in: Úvaha o technice, Praha 2011, str. 75–76.) To je ovšem závažná chyba, která vrcholí ve slovech „a ničím jiným“. Člověk, ostatně tak jako všechno živé, nemůže existovat bez těla a tedy bez vnějšku, i když samozřejmě není pouhým vnějškem. Rozhodně tomu však nelze rozumět tak, jako by život byl pouze záležitostí nitra, něčím pouze vnitřním, co by vnějškem, „tělem“ bylo jen nějak opouzdřeno (nebo vyztuženo). Právě tímto nesprávným způsobem bývala chápána „duše“. Život není možný bez vnějšku, ale není možný ani jako tělo (vnějšek) plus duše, plus nitro. Karteziánský dualismus, který degradoval organické tělo na pouhý „stroj“, je hrubou chybou, která ovšem stále ještě v téměř nezničitelných reliktech přežívá anebo znovu ožívá. Člověk žije jakožto živé tělo, nikoli jako „duše“, která ono tělo jen „oživuje“ a „oduševňuje“. Tak to je ostatně i v případě jiných organismů: život nepřichází do těla zvenčí, vnějšek nikdy nedokáže produkovat nitro, ale život nelze ani odvozovat z čehokoli, co bychom mohli pojímat jako „vnitřní“ či „niterné“. Pokud akceptujeme, že je možná „ryzí nepředmětnost“, nemělo by smyl jí připisovat život (leda jako něco docela jiného, než co běžně jako „život“ známe); prakticky totéž ostatně platí o pohybu a změně.
(Písek, 111215–2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Každý „život“ (a skutečný život je vždy konkrétní a individuální) je mnoha vazbami spjat se závazky resp. s povinnostmi. Na nižších úrovních to má jakýsi zvláštní, pro člověka ne zcela průhledný charakter jakési „automatičnosti“, ale nejspíš jen proto, že jsme se na to tak navykli dívat. (Rádl třeba v Útěše mluví o „vitálním řádu“ jako o nižší úrovni proti „řádu morálnímu“.) V lidském vědomí je třeba to uchopit jako „mravní závazek“: sám život, tj. aktivní žití, má ve vztahu k mravnímu závazku (resp. k mravním závazkům) jen prostředečnou funkci, tj. „žití“ není již samo o sobě plněním mravní povinnosti, ale potřebuje najít své oprávnění v plnění vyššího závazku než je pouhé přežívání. Proto také sama „úživa“ nemůže být postačujícím cílem, ale je vždycky jen prostředkem. Ono to vlastně platí už i na biologické úrovni: život je vždycky něčím víc než prostým „žitím“ – vždycky se např. vztahuje k udržování „rodu“ (a dokonce k jeho vývoji, zlepšování, zkvalitňování), a ke všemu, co s tím souvisí, zejména je vždycky spjat s „obdarováváním“ svých potomků nejen genetickými informacemi, ale také „zásobami“ pro první dobu jejich života, na vyšší úrovni pečováním o potomstvo, atd. Žít tedy vždycky nutně znamená také se aktivně překračovat a i k tomuto sebe-překračování se aktivně vztahovat, tedy překračovat svou „budost“ směrem do budoucnosti už jen vlastní.
(Písek, 110414-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Problém mimozemského „života“ je nutno hned na počátku upřesnit tím, že náležitě vymezíme, co rozumíme „životem“. Víme přece i z pozemských zkušeností, že život může nabývat neuvěřitelně rozmanitých „forem“ – a přitom navzdory tomu se stále navzájem něčím podobat. Uvažujeme-li o eventuální možnosti existence živých bytostí na jiných místech ve vesmíru, máme tendenci či sklon přece jenom v „základu“ jakousi podobnost či obdobnost nekontrolovaně předpokládat. Mluvíme např. o jistých pásmech v okolí ústředních hvězd, kde je život „možný“. Tím však své chápání „života“ a „živoucnosti“ dost problematicky zužujeme a redukujeme. Z hlediska statistiky a jejích metod naprosto zcestná úvaha, že v té nespočetnosti nejrůznějších možností, jakou náš Vesmír představuje, najdeme něco podobného tomu, co pro nás „život“ znamená v pozemských podmínkách, musí být postavena na zcela jinou základnu (a být pro také zcela jinak strukturována). Platí-li vskutku i ve Vesmíru vedle nějakých obecných rysů taková rozmanitost, jakou známe na Zemi, totiž rozmanitost individuální svébytnosti a jedinečnosti všeho skutečně živého (jako že na světě nejsou dvě naprosto stejné lípy, že na jedné lípě nenajdeme dvě stejné větve ani dva stejné listy či květy, že v jednom listě nenajdeme ani dvě naprosto stejné buňky atd.), máme dost důvodů pro uvažování o možnostech „života“ naprosto odlišného ode všeho toho, co známe z planety, na které žijeme my. Můžeme se pak pokusit stanovit pro další uvažování několik základních rysů či vlastní „života“ takto zcela odlišného, abychom jej stále ještě mohli považovat za život. Budou to ovšem kritéria námi stanovená, jež i nadále budeme muset považovat za předběžná a nedefinitivní. Tak např. už předpoklad, že tělo každého živého tvora bude budováno na základě dnes nám známých prvků, byť velmi rozumný, musíme reflektovat jako nezaručený, neboť nemáme zatím ani ponětí o tom, jak by mohla vypadat organická stavba založená na skryté hmotě (nebo dokonce na skryté energii). A podobně se to bude mít i s dalšími našimi kritériemi i v jiných směrech.
(Písek, 141206-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Život, jak jej známe, je zároveň snadno ohrozitelný, ale zároveň takřka nevyhubitelný. Vstup prvního člověka na povrch Měsíce a jeho tamní první kroky byly jednak obrovským, ale krajně riskantním úspěchem, ale zároveň připomínkou až neskutečné nepatrnosti tohoto úspěchu v porovnání s rozsáhlostí miliard galaxií a jejich vzájemných vzdáleností. To zajisté muselo vést k tomu, že se lidé (člověk, lidstvo) začali tázat, jaké je vlastně místo a jaký je význam života ve Vesmíru, tedy nejen jaké je místo a význam člověka či lidstva ve Vesmíru. Po pravdě řečeno, dodnes nevíme, vyskytuje-li se život i na jiných planetách naší sluneční soustavy, natož na nějakých exo-planetách. Ale jsme nakloněni přesvědčení, že oživenost je v našem Vesmíru mnohem rozšířenější, než jsme se kdysi domnívali. A protože ze zkušenosti s naší domovskou planetou víme, že zdejší životní formy nežijí vždy v symbióze, ale často v tvrdém boji nebo alespoň v nepřátelství, musíme si klást otázku, zda pro nás nějaká cizí životní forma odjinud z Vesmíru nemůže být fatální; a ovšem zda naše životní formy, přenesené někam jinam ve Vesmíru, nemohou představovat neměně fatální nebezpečí, byť bylo třeba naprosto nezáměrné.
(Písek, 150606-1.)