Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Biologie zná případy, kdy v průběhu individuálního vývoje (ontogeneze) dojde na jistém stupni k zastavení v některém směru, zatímco v jiných směrech jde vývoj dál. (Jako příklad mohou sloužit někteří obojživelníci, jejichž pulčí stadia nedosáhnou proměny v dospělého jedince, ale navzdory tomu jsou schopna se třeba rozmnožovat – třeba macarát nebo axolotl aj.) Něco podobného lze pozorovat také u člověka, a srovnání obou fenoménů nám může otevřít nový pohled na obojí. Nejspíš jde o fenomén nikoli pouze genetický (dědičnostní), nýbrž evoluční. Existují druhy jakési schizoidnosti, které v jistém smyslu lidem usnadňují život: pozorujeme to dokonce mezi vědci a zejména techniky, když v druhé polovině svého života (někdy dokonce dříve) propadnou nějaké „náboženské deviaci“ (např. jehovismu apod.) Svým způsobem je vlastně každé náboženství některými rysy takové schizoidnosti charakteristické – jde vlastně jak o rozštěpení vlastního života, ale dokonce celého prožívaného) světa na oblast posvátnou a již posvátnosti zbavenou. Některým lidem je v takové životní dvoukolejnosti jakoby docela dobře nebo aspoň snesitelně.
(Písek, 070128-1.)

Peter C.A. Morée (2004)

Klíč ke kladnému postoji k sekularizaci ležel v pojetí náboženství. Pro mnoho teologů z druhé poloviny 20. století bylo náboženství něco podezřelého, / co se pokusili přísně oddělit od víry. Podle dialektické teologie bylo náboženství vyjádřením lidského snažení zmocnit se Boha a dostat ho do sféry svého vlivu. Náboženství bylo považováno za konstrukci bytostně pohanské povahy, tj. za výraz nevíry. V náboženství se člověk snaží jen ospravedlnit sebe sama, zatímco víra je dána „shůry“. Podle analýz zmíněných teologů dochází sice v důsledku sekularizace k výraznému odklonu od takovéhoto náboženství, ale to vůbec nemusí být na úkor víry. Spíše naopak, nakonec zůstává ta pravá víra, odnáboženštěná – takovou alespoň chovali naději.
Tento pohled na náboženství byl reakcí na hrůzy 2. světové války a obecněji na 19. století a první desetiletí 20. století. Církve a teologie byly příliš propojeny s politickými a společenskými záležitostmi a nechaly se zneužít k ospravedlnění mocenských nároků té či oné země. Boží jednání ve prospěch určitého národa bylo podle nich vystopovatelné v dějinách, a tak se jeden nebo druhý národ (např. Nizozemí nebo Anglie) považovaly za Izrael Západu nebo nový Izrael. Národní dějiny se tak staly zároveň dějinami spásy, v nichž se pak projevovalo i Boží zjevení. Podle většiny poválečných teologů (avšak jen menšiny před válkou) se díky tomu ze vztahu mezi Bohem a lidmi vytratil kritický rozměr. Ukázalo se, jak je náboženství nebezpečné a jak ho lze zmanipulovat pro lidské účely. Mnozí představitelé protestantských tradic nic nenamítali ani proti marxistickému tvrzení, že náboženství je opium lidí, protože si to vzásadě mysleli také.
(Proč dnes znovu hovořit o sekularizaci, in: Protestant 15, 2004, č. 1, str. 11-12.)

Hermann Broch (1932)

Doch alles Religiöse ist Auseinandersetzung mit dem Tode. Die Welt in eine geistige Kosmogonie verwandelnd, si also dem platonischen Logos unterstellend, jenem Logos, der der Anfang alles Geschehens ist, nimmt das Religiöse es auf sich, die Welt aus der Umklammerung des Zufalls zu „befreien“, es will Erlösung vom zwange des Empirischen sein, Erlösung eben von dem fürchterlichsten Zwange, dem die menschliche Seele unterworfen ist, vom Zwange des Sterbenmüssens. Der religiöse Zustand an sich ist de Zustand des Un-Zwanges, also einer Gnade, die den erhabenen Namen der Freiheit führt. Die Freiheit ist die Utopie der platonischen, mehr noch, der göttlichen Vernunft.
(Leben ohne platonische Idee [1932], in: 8020, S. 46.)

James Jeans (1930)

… Nemůžeme to říci s nějakou jistotou, ale velmi se podobá, že asi tak počalo existovati lidské pokolení. Nalézajíce se na mikroskopickém zlomku pískového zrnka, pokoušíme se proniknout přírodou a účelem Vesmíru, který nás obklopuje v prostoru a čase. Náš prvý dojem je něco blízkého hrůze. Vesmír nás děsí nepostižitelnou nesmírností svých vzdáleností, nepochopitelnou délkou časových obzorů, zkracujících celé dějiny lidstva na mžiknutí oka, krajní osamělostí a hmotnou bezvýznamností našeho obydlí v prostoru – miliontina pískového zrnka mezi všemi zrny na mořských březích celého světa. Ale nad to vše se nám zdá Vesmír hrozivým proto, že se chová netečně ke každému životu, který se podobá našemu; citová vzrušení, naděje a úspěch, umění a náboženství, to vše je mu podle všeho zdání úplně cizí. Skoro bychom řekli, že vystupuje činně nepřátelsky proti životu, jako je náš. V největší části prázdného prostoru je takový mráz, že vše živé by tam zmrzlo; naproti tomu největší část hmoty, rozložené v prostoru, že by tam byl život nemožný; prostorem se neustále šíří záření všeho druhu a astronomická tělesa jsou jím bez ustání bombardována; mnohé z nich je pravděpodobně životu nepřátelské, ano i schopné jej zničit.
Do takového Vesmíru jsme upadli, ne-li vůbec omylem, alespoň způsobem, který můžeme spravedlivě nazvat náhodou. … / … / …
Právě proto se nám zdá neuvěřitelným, že by byl Vesmír mohl být původně určen zrodit život; kdyby tomu tak bylo, mohli bychom očekávat, že najdeme lepší poměr mezi nesmírností stroje a množstvím produktu. Na prvý pohled se nám při nejmenším zdá, že život je vedlejším produktem bez jakékoliv důležitosti; my, žijící bytosti, jsme jaksi mimo hlavní proud.
Nevíme, zdali příhodné fysikální podmínky dostačí samy o sobě, aby vznikl život. …(0157, Tajemný vesmír, Praha 1936, s. 15,17.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Byl to Cicero, který vyložil význam slova „religio“ tak, že jej odvozoval ze slovesa relego (a nikoli od slovesa religo, jak to dnes asi většina odborníků považuje za etymologicky korektnější; ovšem ta údajná korektnost je poněkud problematická, neboť v latině existuje řada analogických případů, kde je obojí odvození možné a platné, např. sub-iacio a sub-iaceo, což obojí jakoby splývá v jediné subicio). Nicméně hlavní význam zůstává vcelku zachován i v případě, že dáme za pravdu etymologům, kteří dávají přednost odvození ze slovesa ligare, tedy vázati, svazovati, v kterémžto případě pak je veškerý důraz vkládán na to, jak je „náboženský“ resp. „nábožensky založený“ člověk vázán a na co či na koho. (Komárková to vykládala na takových příkladech, jakým je pro některé lidi jejich určitý vzácný a drahocenný majetek, tehdy třeba automobil, s nímž lidé takřka nevyjížděli, ale měli je doma, udržovali je v dokonalém stavu, každý týden je znovu nablýskali, i když s ním předtím nikde nebyli atd.; byla to jakási pejorativní obměna evangelijního poukazu k člověku, který prodal vše, aby mohl koupit vzácnou perlu nebo aby mohl koupit pole, o němž věděl, že tam je skryt poklad.) Po mém soudu je odvozování termínu religio od religere (a tedy re-legere) daleko věcně případnější, protože ono „re-“ zřetelně poukazuje na návrat zpět a na opakování.
(Písek, 080309-3.)