Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Jako „aktuálnost“ označujeme tu „fázi“ nějaké události (pravé události), která představuje přechod (a tím také spojení) mezi její bylostí a budostí. Aktuálnost tím zároveň představuje jedinou možnost přístupu k události zvenčí: žádný subjekt-událost v okolí nemůže reagovat na onu událost jindy a jinak než právě v momentě (ve fázi) její aktuálnosti (tj. aktuální přítomnosti). Základní problémem (z hlediska tzv. první filosofie) je ovšem onen postupný přechod jednotlivých „fází“ pravé události z budosti do bylosti, a to právě přes jejich specificky vlastní „aktuálnost“. Tento přechod je třeba aktivně „vykonávat“ (jak je ostatně už „zakódováno“ v termínu „aktuálnost“). Ke každému „výkonu“, tj. ke každé akci, aktivitě náleží její původce, takže se musíme tázat po příslušném „subjektu“. To ovšem vede k nepřehlédnutelným potížím, neboť právě tento subjekt by sám zjevně nemohl být žádnou aktivitou „vykonáván“. Aniž bychom směli předem mít za to, že takový „subjekt“ výkonu aktualizace je v nějakém smyslu „sjednocen“, „integrován“ se subjektem jakožto celou událostí (resp. že je něčím původně sjednoceným), musíme se tázat po vztahu mezi subjektem akcí (aktivit) události jako celku na jedné straně a „subjektem“ výkonu aktualizací jednotlivých fází dějící se události. Až dosud totiž máme za to, že událost se musí subjektem stávat (resp. musí svůj subjekt ustavovat), a to díky své schopnosti se vztahovat k sobě, tedy vracet se k sobě. Znamená toto (nepochybně aktivní) vracení k sobě jakési vracení v čase? Tedy „pohyb“ proti běžnému toku (obecného) času? Pokud ano, muselo by jít o jakousi vykloněnost resp. aktivní vyklonění do budoucnosti (tedy nejen do budosti, i když obvykle také do budosti, pokud už byla ovšem „ustavena“); tady by bylo třeba vidět úzkou spojitost s tou „fází“ reflexe, o níž jsme mluvili jako o „ek-statické“.
(Písek, 101027-1.)