Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2010)

J. B. Kozák se ve své habilitační práci intenzivně zabýval vztahem logiky a ekonomizace myšlení; inspirací mu asi byl zejména Herbert Spencer Jennings knížkou „Behaviour of Lower Organisms“(1906), ale na první pohled se tato „biologizace“ zdá být ještě problematičtější koncepcí, než jakou byl psychologismus, tak ostře kritizovaný hlavně Husserlem. Henri Bergson prý kdesi prohlásil (napsal), že „člověk má na to, aby si zjednodušil život, vynaložit stejné úsilí, jaké vynakládá, když si ho komplikuje“ (podle: Perly ducha, ed. Milada Kortmanová, Ostrava 1996). Nebudu si to ověřovat, ale v každém případě to považuji za dost hloupou zásadu. Život sám, zejména individuální i historický vývoj živých bytostí, stojí a padá se stupňováním komplexity; ne každá komplexnost je ovšem užitečná, perspektivní a vítaná. Chceme-li ovšem zbytečnou komplexnost odstranit, je to jistě dobrá věc, ale není to vlastně žádné „zjednodušení“, ale pouhé odstranění zbytečností, balastu. Skutečného, tj. účinného, efektivního zjednodušení lze dosahovat právě jen novými „vynálezy“ a tedy jistého typu novou složitostí, novou komplexitou. – Ale je tu ještě jedna cesta, kterou do toho nemůžeme zahrnout, a tou je právě ekonomizace, tj. svěřením určitých operací nižším operátorům, tj. vykonavatelům nižší, podřízené úrovně. Ale ani to nemůžeme dost dobře nazvat pouhým zjednodušením, neboť na počátku musel opět stát vynález nějaké nové cesty, nové metody, která teprve dodatečně byla vylepšována – a možná po jedné stránce i zjednodušována. Ale také zde platí, že ne každé zjednodušení je vylepšením, tak jako ne každá komplexifikace je už eo ipso zlepšením. Zkrátka a dobře: ekonomizace nemůže nikdy spočívat jen v nějakém zjednodušení, nemůže být na pouhé zjednodušení redukována. A tím je také aspoň v jistém smyslu dána odpověď na kritiku, vytýkající určitým koncepcí „biologizaci“ nebo „psychologizaci“: pokud se takové koncepce opravdu dopouštějí redukcionismu, je jejich kritika oprávněná. Ale pokud nechtějí z nižší úrovně odvozovat úroveň vyšší, ale chtějí zkoumat, do jaké míry a v jaké podobě jsou nižší funkce zapojovány do vyšších souvislostí a komplexů souvislostí, je takový postup naprosto oprávněný.
(Písek, 101127-1.)