Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Slovo „humanismus“, které bývá často jen krycím jménem pro nějaké pozitivní hodnocení, může být spojováno s velmi odlišnými ideovými koncepty, z nichž některé jsou dokonce vysoce problematické. Starý výrok „Homo sum, nihil humani a me alienum puto“ může být podle toho vyložen hned několikerým způsobem. Vše záleží na tom, jak chápeme právě „člověka“, neboť podle toho dopadne i naše pojetí toho, co je „lidské“, „humánní“, a co znamená ono slovo „humanismus“. Jde o to, zda se chceme smiřovat s tím vším, co k člověku patří už od narození, i s tím, do čeho, do jakých podmínek, do jakého prostředí, do jaké společnosti se svým narozením dostává, anebo zda dovedeme kriticky a rozmyslně rozlišovat, co je na daném člověku-jednotlivci a i na daných společenských poměrech atd. nelidského. Je-li humanismus chápán jako program omezování a překonávání všeho, co je na člověku i na jeho prostředí nelidského, a zejména všeho, co člověka lidé nelidského dělají, pak to už není směřování s daným stavem, ale pokus resp. mnoho pokusů o opravdové polidštění člověka, který tím, že se narodí, se ještě zdaleka lidským nestane, ale ona lidskost je před ním jako úkol, kterému se teprve musí věnovat. Zkrátka a dobře: lidskost, humanita není to, co „jest“, není to fakticita (a to ani biologická, ani psychologická, ani sociální), ale je to stále ještě nenaplněný úkol, je to norma, kritérium, které nelze odvozovat ze žádné danosti, ale co každé danosti ukazuje její nedostatečnost, nedokonalost a neúplnost, a to nikoli proto, aby se s takovou neúplností a nedokonalostí člověk smiřoval a aby se s ní, tj. sám se sebou spokojoval, Má-li mít humanismus vskutku dobrý, pozitivní smysl, musí lidství a lidskost chápat jako plán, program, úkol, závazek, tedy jako něco, co stále ještě není dost dobře a dost plně uskutečněno, ale co každého člověka zavazuje a vede stále dál. Cílem humanismu jako programu není člověk jak „jest“, ale člověk, jak ještě není, ale jak „má být“.
(Písek, 080810-1.)