LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Víra křesťanova v Ježíše Krista má smysl opačný: jde o jedinečnou událost dějinnou, o skutečného člověka, /87/ o to, co se stalo, nikoli o to, co se stále přírodně děje a opakuje.
Víra v inkarnaci Kristovu je v protivě ke každému přírodnímu mythu a idealismu; to, co se stalo v Kristu, je jedinečné, je to příchod Boží na svět, který se nebude opakovat, je to událost, ve které je člověk předmětem Božího útoku a spasitelného díla. Na čem záleží, je právě tato událost, dějství, to co se stalo (jednou stalo) mezi Bohem a člověkem. Není dovoleno nedbat události a hledat za ní nějakou obecnou, abstraktní ideu, symbolism kosmického dějství, nějaký hlubší ideový smysl. Myšlení lidské je ve stálém pokoušení vykládat a vysvětlovat si Ježíše Krista jako nositele a učitele idejí, jako největší známé uskutečnění absolutní, abstraktní, rozumové nebo mravní pravdy: slovo „μονογενής“, „unicus“, není bráno doopravdy, nýbrž pouze obrazně a jinotajně jako vyjádření obecné pravdy, že Ježíš je pouze prvním nebo nejlepším uskutečňovatelem toho, čeho my všichni máme a můžeme dosáhnout a k čemu jsme svou přirozenou podstatou určeni. „Slovo tělo učiněno jest“ (Verbum caro factum est) znamená pro idealistu, že Ježíš myšlenkově pochopil i mravně naplnil to, co je potenciálně v podstatě lidství, – jednotu Boha a člověka. Všichni prý jsme od přirozenosti dětmi Božími, všichni máme stejnou možnost se jimi státi, jen když poznáme a si uvědomíme otcovství Boží a své synovství. Není prý jiné překážky pro dětinský náš poměr k Otci než to, že si tohoto dětinství neuvědomujeme a o ně neusilujeme.
Křesťanova víra v Ježíše Krista, jediného Syna Božího, je radikální protest proti idealistickému zjednodušování a logisování toho, co se nedá zjednodušit a zlogisovat. Idealista, ať antický nebo moderní, chce být pozorovatelem, divákem a vykladačem, místo aby si byl /88/ vědom, že jde o něho přímo a že se něco děje, co znamená pro něho bezohlednou vývu zastavit se a účtovat se životem. ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 86-88.)