LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Myšlení křesťanské muselo neustále zápasit z židovským moralismem, spekulativním idealismem i stoickým imanentismem. Víra, že v Kristu člověku přišel na svět sám Bůh, Bůh nadsvětský a nestvořený, Bůh, který je nesrovnatelný s čímkoli na světě a v lidském životě, tato víra byla neustále lámána a přetvořována cizími, mimokřesťanskými motivy. A přece na ní stála celá stavbě nové společnosti, v ní byl smysl křesťanského zápasu o vítězství. Na ní visela síla skutečného theismu. Neboť v tom okamžiku, kdy víra v Boha Stvořitele byla odtržena od národních nadějí a bojů židovských, byla to /112/ víra v Krista, která odlišila víru v Boha od abstraktního idealismu. Monotheism antický je propastně vzdálen od monotheismu izraelského. Plato, Aristoteles, Xenofanes dospěli víry v jednoho Boha myšlenkovou abstrakcí; izraelský prorok uvěřil v Boha, protože byl osobně Bohem povolán, by postaven před velké skutky, které Bůh učinil s lidem izraelským, a byv poslán, aby byl nositelem Božích rozkazů ve své vyvoleném národě. Víra ve Stvořitele neexistoval před křesťanstvím jinak než v tomto nejužším spojení s dějinami, závazky a úkoly národa izraelského. Víra v Boha není myslitelna bez této dějinné a osobní dynamiky. Když příchodem Kristovým bylo poslání národa vyvoleného u konce, stal se věřící vztah k Ježíši Kristu výrazem nové skutečnosti. V Kristu přišel Bůh, aby se k němu navrátil všechen lid, aby ho byl poslušen a aby celá svět se stal místem i podnožím jeho spravedlnosti a milování. Bůh kraluje a koná dílo své milosti v Kristu. Bez této víry, že v Kristu přišel do lidského světa sám Bůh, boří se vše, co v dějinách národa izraelského, ve smělých zápasech proroků, v tichých i vášnivých modlitbách žalmistů bylo přineseno a odevzdáno celému lidstvu; víra v Boha Zase se mění ve spekulaci, mystiku a šedivý moralism. Na místo skutečného Boha vstupuje zase lidský pojem, kosmický řád a lidské mravní pachtění.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 111-12.)