Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Jednotlivé zvuky, jednotlivá písmena resp. celá slova – to vše jsou jakoby samostatné skutečnosti ve světě jazyka, ale tento svět je „skutečný“ pouze jako osvojený, tj. jako jakési jazykové „osvětí“.
(Písek, 121207-2.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Filosofie, když už nějak byla uskutečněna – nebo lépe: když už bylo aspoň zahájeno její uskutečňování (tj. uskutečňování určité filosofie, neboť není jen „jedna“ filosofie – a proto žádné „dějiny filosofie“ nejsou možné, jsou možné jen „dějiny filosofií“), by měla být do velké, co možná největší míry nezávislá na jazyku, kterého pro její (i literární) uskutečnění bylo použito. To ovšem vůbec neplatí pro filosofování jako určitý typ myšlenkové aktivity (bez níž k žádnému uskutečňování určité filosofie nikdy nemůže dojít). Ke skutečnému (tj. uskutečňovanému, prováděnému) filosofujícímu myšlení náleží také určité „nápady“, tj. již nějak uchopené „ideálné výzvy“ (z nichž některé mohou být do jisté míry uchopeny či před-uchopeny i předfilosoficky – pak někdy mluvíme o „filosofématech“), jimiž je filosofující myslitel (nepředmětně) oslovován. A právě tato „oslovení“ mohou najít v některých jazycích příhodnější podmínky pro to, aby jim lepší myslitelé porozuměli, než v jiných. A v důsledku této „nerovnosti“ mezi jazyky dochází k tomu, že filosofování (jakožto provádění resp. uskutečňování určitých filosofických projektů, dalo by se také říci: jako usilovné myšlenkové „cestování“ určitým směrem za něčím, co ještě není plně dáno a přítomno, ale k čemu nastoupená cesta snad vede) v různých jazykových okruzích zdaleka není tak efektivní a zejména do hloubky jdoucí, tak podnětné a k dalšímu filosofování inspirující, jako v jazykových okruzích jiných. Přitom nemusí být bráno příliš vážně mínění některých filosofů samých, neboť ti se mohou hrubě mýlit (jako se např. mýlil Leibniz, když měla za to, že němčina pro filosofování není vhodná, a dával přednost latině a francouzštině, jazykům evidentně filosoficky druhořadým, už proto, že latina v obrovském rozsahu napodobovala řečtinu, jazyk eminentně „filosofický“, jak říkal Heidegger, a francouzština vznikla – stejně jako jiné románské jazyky – odvozením z latiny). Zajisté nelze mít za to, že třeba němčina nebo vůbec germánské jazyky jsou „původně“ filosofičtější nebo aspoň filosofii nakloněnější, ale je nepochybné, že jsou samy „původnější“ (Heidegger říká, že jsou „gleichursprünglich“ s řečtinou, k čemuž já často s chutí dodávám, že čeština je „noch gleichursprünglicher“, neboť je „geneticky“ blíže řečtině než němčina – ostatně podobně jako ostatní slovanské jazyk, ovšem díky historickým okolnostem je dnes mnohem pokažena než třeba ruština nebo polština). Dokladem jakési „druhořadosti“ (zajisté jen filosofické, nikoli všeobecné) některých jazyků je jakási fundamentální slabost a malá „hybnost“ („setrvačnost“) anglosaských filosofií, ačkoliv historicky byly přinejmenším od nové doby pod dlouhodobým vlivem filosofií kontinentálních, s nimiž se musely myšlenkově střetat.
(Písek, 090815-1.)

Jan Patočka (1953)

Ale máme-li v jazyce prostředek, jak se usídlit v předmětném jsoucnu, jak v něm vymezit doménu zvládnutých a předvídatelných věcí,, je to ovšem díky naší schopnosti tvořit věty významné bez faktického obsahu, díky naší schopnosti konvence. Tato schopnost nás vyzvedá z pasivnosti pouhých animalií, dovoluje nám právě antecipovat, lépe: předpokládá vyzvednutí z rámce pouhé danosti.. Náš život v jazyce, naše přebývání v něm je tedy samo dokladem toho, že existujeme v distanci vůči danému, že v něm nejsme tak naprosto uvězněni, jak by nám chtěli vsugerovat pozitivisté, i když předmětně z rámce daného nemůžeme proniknout. Lze koncedovat pozitivistům ...
(Negativní platonismus, Praha 2007, str. 39; též: Péče o duši I., Praha .)

František Xaver Šalda (1919)

Slovo mluvené a slovo psané vždycky se rozcházelo a bude se vždycky rozcházeti; jest tu jedno označení pro dvojí věc zcela různou. Mluvené slovo jest dorozumívací prostředek, psané slovo bylo a jest pomník. Mluví se pro vteřinu a z potřeby vteřiny, ale píše se pro věk. Mluví se do vzduchu, ale ryje se rydlem do kovové desky, teše se do stěny skalní. Obojí výraz má různý účel, různou optiku, různou perspektivu. V prvním případě jde o účelnost praktickou, o úspornost, v druhém o monumentálnost, o stavbu a členitost architektonickou.
(Vruby a vroubky na poutnické holi F.X. Šaldy, in: 2125, Soubor díla FXŠ sv. 20, Kritické projevy sv. 11, Praha 1959, str. 120.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Jazyk je pro filosofii prostředníkem a jakoby garantem nejen sociability (a možnosti komunikace), ale ještě mnohem více časové a zvláště dějinné kontinuity; ale právě tím je také jednou z velikých brzd svobodného rozvoje myšlení, zejména filosofického. Právě proto musí každý filosof pracovat s jazykem nanejvýš pozorně: musí být vůči němu co nejcitlivější (nejvnímavější), aby dokázal rozpoznávat, kdy se může opřít o to, co mu jazyk sám napovídá a takřka předříkává (přesněji: zač se mu vtíravě přimlouvá), a kdy se naproti tomu musí proti jeho před-přemlouvání a před-říkávání bránit a myslit aspoň chvíli a aspoň v něčem jinak a dokonce přímo proti tomu, co nám sugeruje. Když totiž mluvíme, nikdy to nejsme jenom my, kdo mluví, ale vždycky v tom, jak mluvíme (i co říkám!) je dost velká část toho, co nám napovídá sám jazyk. Heidegger v jisté (volné) souvislosti s tím říká „die Sprache spricht“, což lze nejlépe přetlumočit jako „mluva mluví“ (sprechen je mluviti, nikoli říkati, takže také Sprache musí znít jako „mluva“ a nikoli jako „řeč“, jak se to u nás bohužel zdomácnilo). Je to vidět zejména na tom, jak nám „napadají“ nejen celá slova, ale dokonce celé fráze a celá úsloví. Karel Čapek to krásně popsal v jedné své povídce o novináři, kterému okamžitě napadají celé novinové fráze, a přitom stačí říci jen jedno slovo.
(Písek, 121007-1.)